FORGOT YOUR DETAILS?

Olga Jeřábková

Zobrazeny 3 výsledky

  • VYPRODÁNO

    Přijdu za poledne. Miloš

    Můj život s hudbou a lidmi kolem ní

    Miloš Štědroň – hudební skladatel, muzikolog a pedagog o dětství, hudbě, literatuře, divadle, univerzitě, ale i o Brně

    Miloš Štědroň je fenomén. To vědí v Brně všichni, kdo se s ním někdy setkali, pracovali s ním, učili se od něho, poslouchali jeho hudbu nebo s ním jen seděli u kávy nebo u něčeho ostřejšího nejlépe v kavárně U Kolbaby.
    Miloš je gejzír, který vás v mžiku zahltí informacemi, nápady, vtipy a historkami. Jeho promluvy jsou zásadně asociativní: začne většinou u hudby, přes Divadlo na provázku se dostane k hercům a herečkám, od nich k zemím, kde s divadlem hrál, ale také studoval a tak dál a tak dál. Uchváceně posloucháte, smějete se, divíte, dávno jste zapomněli, proč jste se vlastně s panem profesorem sešli, ale on už platí, utíká, mizí v dáli. Zachytit cíp jeho kabátu je stejně těžké, jako zachytit jeho mnohotvárnou osobnost. Tato kniha, vydaná k jeho 70. narozeninám, se o to pro jistotu ani nepokouší. Byl by to úkol nadlidský. První část knihy tvoří vzpomínky Miloše Štědroně na dětství a rodinné zázemí, které ho ovlivnilo, na studentská léta na brněnské univerzitě a především na jeho setkání s významnými hudebními osobnostmi – skladateli, muzikanty, ale také divadelními režiséry, herci a výtvarníky. Mnohá z těchto jmen se objevují i v druhé části knihy, která nabízí texty jeho přátel, spolupracovníků, muzikantů, skladatelů. Najdeme zde taková jména, jako je Milan Kundera, Milan Uhde, Iva Bittová, Dáša Bláhová … a další. Knihu provázejí fotografie a dokumenty dávno zapomenuté, ba mnohdy již považované za ztracené.

    265 225 15%
  • VYPRODÁNO

    S houslemi přes pět světadílů

    Vzpomínky Bohumila Smejkala a jeho přátel

    „Nikdy jsem toho moc nenamluvil, ale protože jsem byl poslušné dítě, bral jsem si k srdci tatínkovy průpovídky. On nás častoval různými sentencemi, které, aby jim dodal vážnosti a důležitosti, deklamoval takovým teatrálním způsobem, například: ,Modli se, jako bys měl dnes zemřít, a žij a pracuj, jako bys měl žít navěky.‘ Nebo co se té řečnosti týče, jeho oblíbené úsloví bylo: ,Mluviti stříbro, mlčeti zlato. Míň mluv a víc mysli.‘ Naštěstí já jsem ani moc mluvit nemusel, protože jsem většinu života prožil na zkouškách a na pódiích s houslemi v rukou. A byly to právě housle, které mluvily za mě a o mně, a vůbec o životě a o pocitových stránkách života, o radostech a trápeních, štěstích a utrpeních, které se ale stejně slovy popsat nedají. Dokonce se říká, že tam, kde nestačí slovo, začíná hudba.“

    Takto začínají vzpomínky Bohumila Smejkala (1935–2009), vynikajícího houslisty, primária Janáčkova kvarteta, uměleckého vedoucího Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů a profesora Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Vrací se v nich do svého dětství, vzpomíná na své přátele, žáky a především na život s hudbou. Kniha je doplněna vzpomínkami jeho přátel a kolegů (např. Adolfa Sýkory, Ladislava Chudíka, Miloše Štědroně a dalších). Fotografie z dětství, rodinného archivu, koncertů i z mnoha zahraničních cest doplňují vyprávění, které představuje Bohumila Smejkala, skvělého hudebníka a vzácného člověka.

    Obsahuje dvě CD
    Bohumil Smejkal a BROLN
    Bohumil Smejkal – Housle

    249 212 15%
  • Mému muži, Arne Novákovi

    Výběr z dopisů Jiřiny Novákové-Haaszové

    „Protější palác žlutě odráží plné ranní slunce do Tvého pokoje a modře italské nebe slibuje čistý jas krásného podzimního dne. Je mi jasno z toho neporušeného jitra a radostno, že mne v něm políbil Tvůj dopis.“ Léta jsem tiše a s úctou chodila okolo té tajemné dřevěné truhly, než jsem našla odvahu otevřít dosud uzamčené vzpomínky paní Jiřiny Novákové, manželky vynikajícího literárního historika a statečného muže Arne Nováka. Na dně ležel balíček milostné korespondence tehdy ještě slečny Jiřiny, studentky historie na Univerzitě Karlově v Praze a posluchačky profesora Josefa Pekaře; nahoře, těsně pod víkem, smuteční oznámení o úmrtí jejich jediného syna Radovana. Ušlechtilá, vzdělaná a moudrá dáma uschovala své dopisy, jako by chtěla zůstat ve stínu svého muže, s nímž prožila nedlouhý život plný lásky, bolestí, odloučení i smutku. A tehdy jsem se rozhodla, že by bylo nespravedlivé, aby život této vzdělané a vzácné ženy zůstal navždy zapomenut ve stínu díla jejího muže. Troufám si říct, že bezpečné zázemí, které manželovi vytvářela, mu pomáhalo překonat období tragických rodinných událostí. Před těmi dějinnými svého muže, bohužel, ochránit už nemohla…
    I ve stáří krásná paní sedávala u mé babičky, v ruce krajkový kapesníček, obě upíjely čaj z křehounkých porcelánových šálků a já mohla občas se zatajeným dechem poslouchat jejich návraty do starých časů. Aniž bych to mohla tušit, v té době byla už minulost paní Jiřiny dávno uložena v truhle a převázána stužkou…

    Olga Jeřábková

    99 
TOP