FORGOT YOUR DETAILS?

Poesie

Zobrazeno 10 výsledků

  • Těším se, ale nepřijdu

    Úsporná a sebeironická poezie Gabriely Štrynclové. Její pohled je pronikavý, úsměv skeptický, chechtot trochu ďábelský, pointou je paradox.

    199 169 15%
  • Opadané listy platanů

    Abgefallene Blätter der Platanen

    Terezie Radoměřská (1969), studovala historii, český jazyk a později teologii na Karlově univerzitě v Praze. Žije v Praze a ve Vídni. Je autorkou úspěšné knihy pro děti a rodiče Vánoce pro Kočku.

    Dvoujazyčná česko-německá sbírka veršů inspirovaná japonskými haiku vznikla v době pětiletého pobytu autorky v Berlíně.

    145 123 15%
  • Karel Kapoun

    Básník

    Výbor z díla básníka Karla Kapouna (1902–1963). Kniha obsahuje nejen básně, ale i dobové fotografie, výstřižky z novin, kresby, plakáty, dopisy, a jiné dochované materiály.



    „Kapoun je básník nezvalovsky konkrétní obraznosti. Je v něm básník moravsky brutální a zdravé vnímavosti a smyslovosti. Básník všeobjímající něhy, jež dá ožíti v básni mýdlu, molu, pecce, sirce, všem všedním a šedým věcem života. Kapoun je velmistr metafory a zvláštní něžné filosofie, která se usmívá a nadlehčuje životu křídla.“ 
    – Milan Kundera

     

    „Chtělo by se mně vzpomínat i připomínat. Někde bych se chtěl i omluvit, někde zase ne. Hodnotit? Kdo o to stojí, ani mrtvý ne. Ten teprve ne. Smrt je stručná věc, skoro tečka, důvěrná kamarádka verše. I tato knížka posledních básní, nad kterou se už oči autora nepotěší, která už nebude provázena jeho úzkostí před čtenářem a sebou samým, je tečkou za dílem. Mrtvým se nemá lhát. Chtěl jsem napsat popravdě, jak jsem měl Kapouna rád. S výhradami a moc.“ – Jan Skácel

    295 251 15%
  • Kdo v slunci chodí

    Schopnost zachytit krásy všedních okamžiků a hluboce je znovu a znovu a jinak prožívat, zakořeněnost v české kultuře a především v české krajině, citovost i etický rozměr, v průběhu let postupně vzrůstající reflexivnost – tak by se snad dala stručně zachytit podstata jejích veršů, ať už vznikaly před desítkami let, v dobách básnířčina mládí, anebo dnes po dlouhém (a samozřejmě někdy nelehkém) životě.

    – Daniela Lehárová


    HORKO

    V střelnici světa, přesně vprostřed terče,
    v kapradí, v trávě či v písku nad řekou
    leží si tělo, zpocené a nahé,
    všemu blízko a všemu daleko.

    Nebesa, sytě modrá, ta mu hrají
    píseň, která je tichem zbrocená.
    Pod víčky chodí krotcí dravci
    a občas očichají holá ramena.

    Duše ví o nich, ale nehlídá je,
    plíživé tlapy jí teď nevadí.
    Zapomněla na trvalý svár s tělem
    a podřimuje v krajkách kapradí.

    Když duše spí a mlčí, tělo odpustí jí
    večerní úzkost, málem nenávrat.
    V střelnici světa, přesně vprostřed terče
    chce nyní uzrát, jak jablko zrát.

    Dřímotná duše a veselé tělo,
    jímž do všech pórů slunce proniká,
    příměří slaví, horko obrůstá je
    jak hořká zlatožlutá arnika.

    195 166 15%
  • Slzy věcí

    Výbor z tvorby

    Josef Suchý (1923–2003) bývá označován za básníka domova a smíru, za autora básní hlubokého křesťansko-humanistického étosu, poezie tiché tonality, opravdovosti a čistoty. Těžiště jeho tvorby spočívá ve výrazově úsporné a metaforicky neokázalé meditativní lyrice, pevně spjaté s hlubokou zakotveností v rodném kraji Vysočiny. Ve svých verších se obrací k základním životním hodnotám, které nalézá v přírodě, v rodině, mezi blízkými lidmi, uprostřed všednodennosti.

    245 208 15%
  • Oh!

    Výbor z poezie z let 1985–2012

    Ilustrace Marian Palla

    Poezie Milana Ohniska je rozpolcená stejně jako její autor. Klesá do nejtemnějších hlubin lidského tělesna i duchovna a vzápětí se v triumfálním orgasmu imaginace vymršťuje vysoko nad ně. Sex, absurdita, všudypřítomný neklid – to vše viděno z (dvoj)ohniskové vzdálenosti a filtrem slovotvorných eskapád. Černé a růžové brýle nasazené naráz. Náraz. Marast. A zase zpátky.
    Předkládaný výbor obsahuje kromě básní ze všech šesti oficiálně vydaných samostatných sbírek také texty z exilové sbírky Přiznání (1985–1987), vzácného soukromého samizdatu s názvem Detox (1985–1999), kolektivní Býkárny (napsané s Ivanem Wernischem a Michalem Šandou) a také textů dosud nikde nezveřejněných.

    195 166 15%
  • Vždycky přece někde

    Znenadání vysvitlo slunce.
    Na větvi pavučina s kapkami deště.
    Zářivé propletení neskutečna
    s obyčejností.
    Žít je těžké, ano,
    ale vždycky přece někde se najde
    větev s pavučinou.

    145 123 15%
  • NENÍ SKLADEM

    Rozdělování nebe

    Básně Elkana Hayeka propojují témata lásky a milostných vztahů s otázkami transcendentálního rozměru lidské existence, vyjadřují vášně, pokušení, ale také hledání dobra a „správného života“; nabízejí i reflexi významu kultury a zvláště poezie v dnešním světě. Hayek se snaží rehabilitovat některá klíčová slova a pojmy, jichž se dnes tak trochu ostýcháme, nebojí se hovořit o nebi, ráji, lásce, Bohu nebo hříchu. Nemluví o nich však banálně ani moralizujícím tónem, ukazuje je jako přirozenou součást reflexe vlastní existence a staví je do mnohdy překvapivých souvislostí. Za záměrně jednoduchou formou se skrývá meditativní poezie s mnoha kulturními odkazy, v níž lze nalézt vyrovnávání se (často i kritické) se světem a jeho možným tvůrcem, s blízkými, ale především se sebou samým, s vlastními slabostmi, silami a vášněmi. Navenek „nemilosrdnou“ poezií ovšem prosvítá pokora, přijímání a uvědomování si vlastních možností a pocit štěstí. Vědomí pokušení, vášní, podléhání, nedokonalosti lidské existence Hayeka neochromuje a neoslabuje, ani nevede k sebelítosti, právě uprostřed napětí a polemického dialogu se odkrývá básníkova vnitřní síla a ukotvenost. Rozdělování nebe je mimo jiné sbírka o hledání na základě životní zkušenosti, o nalézání hodnot ve světě, v němž se mnohé důležité věci zdají být nenávratně ztraceny.

    Básník Elkan Hayek (1964) pochází ze starobylé východomoravské židovské rodiny; jeho pradědeček rabi Elkan Moses Hayek von Gaya, navenek se věnující prosperujícímu obchodu s koňmi, působil v druhé polovině 19. století v Kyjově a v Hodoníně jako neoficiální rabín hlásící se s malou skupinou svých stoupenců k chasidismu. Tato rodinná tradice se odráží i v poezii Elkana Hayeka, v níž ovšem nalezneme také výrazné stopy druhé, katolické větve jeho předků, kteří žili v západomoravské Třebíči.

    145 123 15%
  • NENÍ SKLADEM

    Sonety milostné

    Znát jeho dílo je i v českých školách povinné, a protože už nejeden klasik se tímto způsobem mladým čtenářům zprotivil, nebylo by divu, kdyby i Adama Mickiewicze, polského klasika devatenáctého století, obklopoval jen laskavý nezájem. Tvůrce řazený zaživa k nejlepším evropským básníkům Byronovi a Goethovi však naštěstí kromě hrdinských eposů psal také milostné verše – a právě ty prodloužily jeho slávu do současnosti. Jsou plné překypujících citů k Maryle Wereszczakové, přezdívané po petrarkovsku Laurou. Je to však láska romantická: Mickiewicz si byl jist, že stesk za nenaplněným citem je mnohem zajímavější než jeho konzumace.
    (podle: Česká televize – Knižní svět)

    Adam Mickiewicz (1798-1855) se narodil v roce 1798 na území Litvy, která byla tehdy okrajovou částí Polska, v rodině zchudlého zemana. Jeho otec se podílel na osvobození Polska. Mickiewicz vystudoval klasickou filologii, polskou literaturu a dějiny.Stal se členem studentského demokratického spolku a v roce 1824 byl vykázán do Petrohradu a poté do vyhnanství do Oděsy. Tam se seznámil s Puškinem a s děkabristy. Po pár letech v Rusku odcestoval do západní Evropy, kde se dověděl o šlechtickém povstání. Pro svůj další pobyt si vybral Francii. V Paříži přednášel o slovanských kulturách. Byl přesvědčen, že Rusko po smrti Puškina nemá co nabídnout a proto by duchovní obroda Slovanstva měla přijít z Polska. V roce 1855 odjel Mickiewicz do Cařihradu podporovat polskou legii v boji proti ruskému vojsku v krymské válce. V Turecku však onemocněl cholerou a v témže roce zemřel.

    145 123 15%
TOP