Próza

Zobrazení 13–24 z 26 výsledků

  • Báječný lhář

    Druhá světová válka, holocaust, Osvětim, Buchenwald… Napadlo by někoho snad, že tato témata, se kterými se Němci vyrovnávají už po několik generací, bude právě německá autorka problematizovat, tak trochu se jim vysmívat, ba někdy je přímo karikovat? Susann Pásztorová to v Báječném lháři dělá a umí to báječně. A může si to dovolit, protože hovoří ústy nonkonformní hrdinky, šestnáctileté puberťačky zvané Tigerlily, která si nebere servítky a celou svou rodinu, od dědečka přes tetu a nevlastního strýce až po vlastní mámu, pěkně emilosrdně tepe. Ale právě díky ní a jejímu referátu z německých dějin se celá rodina sjede, aby uctila 100. nedožité narozeninysvého těžce zkoušeného předka. Tak trochu hrabalovský pábitel Jóži Molnár totiž pro mnohé zůstává hádankou. S pěti různými ženami měl pět potomků. Dvě děti spolu s druhou manželkou ztratil v Osvětimi a sám byl vězněn (?) v Buchenwaldu. Tento úžasný vypravěč příběhů zanechal svým potomkům četné verze svého života. Jeho pozůstalost sestává z fantastických historek, tragických spletitostí a vydatných lží. Ale co z toho je vlastně pravda? Jak se k ní dobrat a jak s ní naložit?


    Skvěle napsané, zábavné a tragikomické.
    Buchjournal

    Dojemný a fantasticky zábavný příběh.
    Bayerischer Rundfunk

    229 206 
  • Kat

    Román současného bulharského spisovatele Stefana Kisjova Kat zpracovává nadčasové, stále atraktivní a aktuální téma zločinu, překračování hranic mezi dobrem a zlem. Příběh se odehrává z převážné části v kulisách totalitního Bulharska. V postavě hlavního hrdiny kontrastuje rovina smutně dojemného dětství a syrové dospělosti ve vězení, kam se rodilý smolař Stefan Gaštev dostává jakoby náhodou, nedopatřením. Absurdita graduje – místo aby absolvoval vlastní popravu, je vybrán za kata ve věznici, která obchoduje s tělesnými orgány vhodnými k transplantaci. Stává se chladným, lhostejným popravčím, není však klasicky krutým, surovým vrahem, nýbrž spíše jeho komunistickou karikaturou.
    Co do žánru – vytváří Kisjov umný mix ze socialistických reálií a fantasmagorických prvků. Groteska vrcholí v momentě, kdy se z vraha stává hrdinou, oblíbencem režimu, a je fabulována s notnou dávkou smyslu pro černý humor.

    195 176 
  • Když jsme byli sirotci

    V pořadí pátý román předního britského prozaika japonského původu vychází pro velký úspěch ve druhém českém vydání. Strhující příběh o hledání ztracených rodičů, odehrávající se v letech 1931, 1937 a 1958 v Londýně, Šanghaji a Hongkongu, byl v roce 2000 v užší nominaci na prestižní Man Booker Prize.

    „Příběh, vycházející ve zdařilém českém překladu… vypovídá především o osamělosti lidí, o tom, že všichni jsme vlastně sirotky; o tom, jak s námi zacházejí ‚velké‘ dějiny, jaký vliv má na lidské osudy nelehká doba; o tom, že životní poslání, k němuž směřujeme, nemusí být vždy naplněno a nemusí se stát smyslem života; a konečně i o tom, že žádný jedinec nemůže napravit nešvary a problémy doby. Je to román působivý, který zanechá nesmazatelný dojem a vyvolá spoustu otázek. A Ishiguro jím opět potvrzuje svůj vysoký kredit.“

    Z recenze prvního vydání,
    Milan Valden, iLiteratura.cz

    265 
  • Tři škaredé středy

    Nová kniha významného českého prozaika vycházející z osobních vzpomínek na bolestivé události českých dějin:
    „Tři škaredé středy zasáhly do života starší generace – i do mého života – způsobem krutým, poznamenaly nás, ve dvacátém století nás okradly o velkou část mládí a většinu z nás o čtyři desetiletí, v nichž jsme nemohli o sobě rozhodovat sami…

    199 179 
  • Jaro 1941

    Jaro 1941 je v povídkách Idy Finkové uhrančivé, kruté, nemilosrdné i nečekaně absurdní. Omráčí nás svojí syrovostí a surovostí. Zahltí přímočarostí, která neodvratně směřuje k tragédii. Zaskočí věcností, s níž některé postavy intuitivně jdou naproti svému židovskému údělu.

    Kniha Jaro 1941 vyšla v Polsku v roce 2009. V krátkých povídkách se Ida Finková dívá na holokaust očima jeho obětí a těch, kteří se zachránili „dopříště“. V jejích jazykově úsporných, skvěle vystavěných prózách není žádný patos, cítíme citlivost a hlubokou pravdu o člověku. Autorka píše o tom, jak válku prožívali jednotliví lidé, jakou volili strategii odporu, co zůstalo v jejich paměti, jak o tom vyprávějí. Podobně jako v názvech povídek jde jen o kousky, útržky, stopy minulosti. A snad jen tímto způsobem – útržkovitým, málo epickým, suchým, často zabarveným ironií nebo humorem – se dá o holokaustu vyprávět. Krátkou formu povídek neurčují estetická měřítka, ale krutost světa.  V roce 2008 natočil izraelský režisér Uri Barbaš na motivy jejích povídek film Jaro 1941 – příběh židovské rodiny, ukrývající se na půdě u polské selky.

    195 176 
  • Cizí domov

    Téma vlastních kořenů je palčivé zvláště pro ty, kteří  zakusili, co znamená jejich  hledání. Životní cestou, v níž hledání domova tvoří snad nejdůležitější mezníky, si prošla i dnes švýcarská spisovatelka narozená ve Šternberku v německé rodině. Životní zkušenosti a zážitky z mládí v ní zanechaly otázky, na něž sice nechce odpovídat, ale neustále si je klade a formuluje je tak, aby vynikly jejich různé aspekty. Nejvýrazněji tak učinila v románu Nechte být, paní Smrti, který vyšel česky v roce 1997. Autorka je známá svým velmi objektivním pohledem na historické události, které prožila, a svými sympatiemi k Čechům, nezatíženými naprosto žádnými resentimenty.

    145 131 
  • Amazonka

    Rozsáhlý román Amazonka je trilogie složená ze tří částí: Země bez smrti, Modrý tygr a Nový prales. V románě, věnovaném Jižní Americe (a také smyslu dějin, starému i současnému barbarství), především však Amazonii, se na pozadí historických událostí prolíná fantazie a realita, příroda a život přírodních národů, konkvistadoři
    a jejich odpůrci, dominikáni a jezuité (a jejich komunistické osady), kteří se marně snaží zastavit loupeživé výboje svých evropských „kolegů“, a stihne je proto logicky zkáza. Svár evropské civilizační rozpínavosti s kulturně daleko staršími iberoamerickými společenstvími je líčen ze stanoviska opačného — vnějšího, nikoliv ze stanoviska „bílých“ obyvatel Evropy. A vyznívá jen velmi podmíněně pozitivně, spíše připomíná proces v zásadě degenerativní. Zejména v posledním díle se objevují i přesné dobové aktualizace (nacismus jako nový prales).

    Čtenář románu se může těšit na vpravdě amazonský tok mnohovrstevnaté, bezbřeze plastické řeči, explozivního a zase klidného výrazu, pádícího i zase zvolna plynoucího, smršťujícího se a zase se rozpínajícího děje. Jeho styl má blízko k textům hispánské literatury, k magickému realismu. Směle ho lze přirovnat k velikánům, jako jsou Cortázar, Dos Passos nebo Márquez.

    345 
  • Život v pravdě aneb Lhaní z lásky

    Život v pravdě aneb Lhaní z lásky je autobiografické vyprávění, kterým se Jiří Gruša vrací do češtiny jako svého literárního jazyka. Je to fabulovaná vzpomínka na riskantní lásku mladého maturanta k vlastní profesorce. Příběh o tom, jak bylo potřeba lhát, aby se dalo žít i v neveselých časech. Grušův nový text doprovázejí dvě starší povídky Salamandra a Pěší ptáci, napsané jako poslední české práce poté, co byl autor zbaven občanství a nesměl se vrátit domů. U nás dosud nebyly zveřejněny. Tato kniha je tedy literární oblouk, který proměňuje odchod v návrat a smutek v radost nad chodem života, který nemusí končit tragicky.

    Knížku doprovázejí ilustrace autorova syna Václava Gruši;
    Václav Gruša je i autorem kresby na obálce.

    229 206 
  • Cesta

    Román je kritikou považován za jedno z nejranějších a umělecky nejvytříbenějších zpracování tematiky koncentračních táborů. Přestože vznikal již v letech 1950–1951, je napsán stylem, jenž by se dnes dal nazvat magickým realismem, a právě to autorovi umožňuje, jak si všiml již Heimito von Doderer, „převést nesnesitelný námět do roviny, kde se téměř vznáší“.

    „Pamatovat si – to byla jeho životní strategie.“

    (Jeremy Adler o svém otci
    H. G. Adlerovi)

    „Když jsme tam přijeli a vystoupili z vlaku, byla stejná tma jako teď. Byla nekonečná tma, temnější, než kdy může být. Byla tma tak temná, že ji nikdo neviděl. Tak to bylo, i když na vysokých kůlech visely kruté
    obloukové lampy a rozhazovaly houževnatou temnotu, až to bolelo…
    Tak přece jen nebyla tma. Byla jenom noc, vidět ale bylo. – Ne, byla tma. Nikdo nemohl vidět, my určitě ne; byli jsme oslnění, jenže v temnotě. Ti druzí asi viděli, ale to se neví, i když se to dá předpokládat. A potom jsme šli tmou, vandrování unaveného masa. – A potom nějaký muž… Jenom on byl vidět! Stál tam v celé nádheře a měl ruku. – Má ji pořád. – To je ruka jako žádná jiná. Ukazuje, ta ruka. – Co ukazovala? – Tam… Různě. Do Žabohradů, do Litohořic. Dva směry. Dlouhá cesta.“

    245 
  • Zpronevěřené nebe

    Příběh služebnice

    Zpronevěřené nebe (Der veruntreute Himmel, 1939) je jediným z románů Franze Werfela, který dosud nebyl přeložen do češtiny. Po jeho dokončení ve francouzském exilu se Werfel vyjádřil, že tento příběh pokládá za jednu ze svých nejzdařilejších knih: „Zpronevěřené nebe je jistě jedna z mých co do architektoniky nejnáročnějších knih… Vzorem pro vyprávění je do jisté míry hudební fuga… Tématem je smrt a to, co následuje po ní.“ Před odevzdáním do tisku poprosil Werfel o posouzení své přátele Liona Feuchtwangera a Reného Schickeleho: oba nešetřili chválou a pokládali knihu za jedno z nejlepších autorových děl. Román měl pod titulem The Embezzled Heaven velký úspěch ve Spojených státech a byl i dvakrát zfilmován (1958 a 1990).

    299 269 
  • Kde jsem byl doma

    Josef Mühlberger (1903-1985) se narodil v Trutnově, kde byl jeho bratr Alois sociálnědemokratickým místostarostou a kde po odsunu zůstala jeho česká matka. Na pražské německé univerzitě vystudoval germanistiku a slavistiku a jako šestadvacetiletý vydal Literaturu sudetských Němců v posledních padesáti letech. Jako literární historik i jako spisovatel doplatil na katastrofální vývoj v německé komunitě třicátých let, která mu jeho zprostředkovatelskou roli v německém časopise Witiko (1928-193l) neodpustila. Po odsunu v roce 1945 překládal Mühlberger Boženu Němcovou, Jana Nerudu a českou lyriku, napsal dějiny české literatury (1969), dějiny česko-německého soužití (1973) a rozšířil svou práci o německé literatuře v českých zemích (1981, český překlad Dějiny německé literatury v Čechách 1900-1939 vyšel v roce 2006). V nakladatelství Barrister & Principal vyšla v roce 2003 ke stému výročí Mühlbergerova narození nejznámější Mühlbergerova próza Chlapci a řeka.

    Kde jsem byl doma je výborem Mühlbergerových vzpomínkových próz.

    225 
  • Třetí Valpuržina noc

    Zánik světa vinou černé magie

    „Třetí Valpuržina noc“ se řízením osudu stala jakousi nedobrovolnou Krausovou závětí. – Spisovatel už nějaký čas vnitřně zápasil s nejspíš jen neochotně připouštěnou možností, že jeho povýtce morální pojetí veřejné existence, tedy především politiky, se ocitá vzhledem k evropské situaci (fašismus, nacismus, další autoritářské režimy) v čím dál větší defenzivě. Děs z bezvýznamnosti je možná poněkud přehnané konstatování, tíseň z nerovnosti možností, nástrojů, zbraní ovšem přítomná v jeho úvahách dojista byla („závod satiry s látkou“). Protože se Kraus z kolbiště řekněme politického stále více stahoval a autorskou pozornost upíral spíše na otázky umění, kultury, jazyka.

    „Zánik světa vinou černé magie“ byl otištěn v Krausově časopise Pochodeň v roce 1922 a je ještě – z pochopitelných časových důvodů – téměř naprostou ozvěnou první světové války a zejména politických kuriozit a tanců rakouského monarchického establishmentu, daleko více však rezonancí toho, jaký obraz o tehdejším c. a k. světě, tedy o všech těch kuriozitách a tancích, podávala média, ona „černá magie“.

    Hanuš Karlach

    345 
TOP