Česko / návod k použití

Anotace

Nové, rozšířené a přepracované vydání úspěšné knihy

Mnichovské nakladatelství Piper trefilo svým nápadem „Návodů k použití“ zřejmě hřebíček na hlavičku. Řada Návodů k použití měst, zemí a oblastí – vždy z pera literáta – čítá dnes již téměř sedm desítek položek. V roce 1998 došlo i na jazykový a geografický novotvar „Tschechien“ – řekli bychom „Česko“. Nakladatel oslovil Jiřího Grušu, který právě ukončil své diplomatické poslání v Bonnu a ministerské v Praze, jako muže zakotveného ve dvou jazycích, literaturách a kulturách – české a německé. A autor s vervou naplnil svazek svými originálními úvahami o českých a moravských hrdinech, protoENGINEch, legendárních postavách a místech, mýtech a předsudcích. Úspěch přiměl nakladatele k novým vydáním a autora k neustálému rozšiřování o nové kapitoly. Také po českém Česku / návodu k použití se jen zaprášilo, i když jde o četbu sice esejisticky jiskřivou, ale zároveň intelektuálně náročnou. To povzbudilo autora i nakladatele k novému, souhrnnému vydání „poslední ruky“, v němž jsou shrnuty nejen všechny vsuvky, opravy a nové kapitoly dosavadních německých vydání, ale i jedna kapitola zcela nová a řada úprav s ohledem na českého čtenáře.

Jiří Gruša (1938), prozaik, básník, esejista, diplomat, politik, filozof a historik. V 60. letech spoluzakladatel prvních důsledně nemarxisticky orientovaných literárních periodik Tvář a Sešity pro mladou literaturu, jeden z prvních signatářů Charty 77. Po opakovaných výsleších a zatčení za literární činnost se nelehce rozhodne přijmout stipendium v USA. Je mu odebráno občanství a tak znemožněn návrat, usazuje se v Německu nedaleko od bonnské ambasády ČSSR, před níž chodí spolu s dalšími pravidelně demonstrovat a kde posléze usedne jako náš první velvyslanec po listopadu 1989 k nelibosti mnohých doma, ale i levice v exilu. Velvyslancem v SRN do roku 1997, v témže roce ministrem školství v Klausově vládě, 1998–2004 velvyslancem v Rakousku, 2004–2009 prezidentem Mezinárodního PEN klubu, 2005–2009 ředitelem Diplomatické akademie ve Vídni (jako první cizinec v 250-leté historii této nejstarší diplomatické školy na světě). Literárně činný bez přerušení od 60. let, od 80. let píše česky i německy. Držitel mnoha literárních cen: Cena Jiřího Koláře (1976), Cena Egona Hostovského (1978), Cena Andrea Gryphia (1996) za německou poezii, Cena Jaroslava Seiferta (2002) za českou poezii a řada dalších. Největší proslulosti dosahuje románem Dotazník, z poslední tvorby jsou to především eseje, které shrnul do svazků Šťastný bezdomovec a Česko / návod k použití.