Sonety milostné

Anotace

Znát jeho dílo je i v českých školách povinné, a protože už nejeden klasik se tímto způsobem mladým čtenářům zprotivil, nebylo by divu, kdyby i Adama Mickiewicze, polského klasika devatenáctého století, obklopoval jen laskavý nezájem. Tvůrce řazený zaživa k nejlepším evropským básníkům Byronovi a Goethovi však naštěstí kromě hrdinských eposů psal také milostné verše – a právě ty prodloužily jeho slávu do současnosti. Jsou plné překypujících citů k Maryle Wereszczakové, přezdívané po petrarkovsku Laurou. Je to však láska romantická: Mickiewicz si byl jist, že stesk za nenaplněným citem je mnohem zajímavější než jeho konzumace.
(podle: Česká televize - Knižní svět)

Adam Mickiewicz (1798-1855) se narodil v roce 1798 na území Litvy, která byla tehdy okrajovou částí Polska, v rodině zchudlého zemana. Jeho otec se podílel na osvobození Polska. Mickiewicz vystudoval klasickou filologii, polskou literaturu a dějiny.Stal se členem studentského demokratického spolku a v roce 1824 byl vykázán do Petrohradu a poté do vyhnanství do Oděsy. Tam se seznámil s Puškinem a s děkabristy. Po pár letech v Rusku odcestoval do západní Evropy, kde se dověděl o šlechtickém povstání. Pro svůj další pobyt si vybral Francii. V Paříži přednášel o slovanských kulturách. Byl přesvědčen, že Rusko po smrti Puškina nemá co nabídnout a proto by duchovní obroda Slovanstva měla přijít z Polska. V roce 1855 odjel Mickiewicz do Cařihradu podporovat polskou legii v boji proti ruskému vojsku v krymské válce. V Turecku však onemocněl cholerou a v témže roce zemřel.

Vlasta Dvořáčková se narodila 27. 2. 1924 ve Žďáře nad Sázavou. Absolvovala reálné gymnázium v Havlíčkově Brodě a v letech 1945–1949 studovala češtinu a polštinu na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Od roku 1950 byla jazykovou redaktorkou v nakladatelství Práce, 1952–1954 redaktorkou Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, pozdějšího Odeonu, kam se po letech strávených ve svobodném povolání vrátila roku 1965. Redigovala překlady z němčiny, angličtiny a především z polštiny. V té době spolupracovala s časopisy Kvě­ten, Světová literatura a Literární noviny i s Československým rozhlasem, hlavně s redakcí stanice Vltava. Svou první sbírku Větrný den vydala v roce 1957, po ní násle­dovaly Jen galerie (1959), Čistá řeka (1962), Mezi chodci (1962), Hvízdání na prst (1964), Nechat odjet prám (1968) a verše pro děti Uletělo čapí pero (1969). Napsala několik roz­hlasových her (Špička jehly, Zelený svět, Ctnost české šlechtičny, Kyselé jablko, Zvláštní nota) i několik dramatizací. Překládala a překládá z angličtiny (například povídky F. S. Fitzgeralda, detektivky A. Christie, R. Chandlera, E. S. Gardnera), ale především z polštiny. Z poezie jsou to zejména soudobí polští básníci Zbigniew Herbert, Czesław Miłosz, Tadeusz Różewicz a Wisława Szymborska, ale i velcí básníci minulosti J. A. Morsztyn, Adam Mickiewicz, Maria Konopnicka, Bolesław Leśmian, Józef Czechowicz a Maria Pawlikowska-Jasnorzewska.