Habsburský mýtus v moderní rakouské literatuře

Anotace

Fascinující dílo předního znalce literatur, kultur a dějin národů střední Evropy. Magris sleduje politické a sociální důvody, které po rozpadu monarchie přispěly ke zrodu tzv. habsburského mýtu, a zkoumá duchovní atmosféru, v níž vznikla velká díla rakouské literatury. Kniha je skvělým příspěvkem k pochopení nedávných dějin a kultury středoevrpoského prostoru. (Vyšlo ve spolupráci s nakladatelstvím Triáda.)

Přeložil Ivan Seidl

Informace o knize:

„Rakousko-uherská monarchie zmizela z mapy světa roku 1918. Vzdělancům a básníkům, kterým se z ničeho nic zhroutil svět a s ním i společenské předpoklady vlastního bytí a vlastní kultury, spisovatelům Rakouska, vrženým náhle do nové a náročné politické reality, na niž nebyli svým ustrojením připraveni a jíž nebyli schopni se přizpůsobit, se však staré habsburské Rakousko jevilo (a namnoze ještě jeví) jako šťastný a harmonický věk, jako spořádaná a idylická střední Evropa, jejíž čas ubíhal zdánlivě pomaleji a méně úzkostně, takže staré časy a zážitky nebyly ihned vytěsněny z paměti. V povědomí vzdělanců se tak doba Habsburků stávala „zlatým věkem jistoty. Zdálo se, že vše v naší téměř tisícileté rakouské monarchii je založeno pro dlouhé trvání a nejvyšší zárukou této stálosti je sám stát [...] Každý věděl, kolik vlastní, co mu náleží, co je dovoleno a co je zakázáno. Vše mělo svou normu, svou určitou míru a váhu.“ V šálivém zrcadle vzpomínek se tak Rakousko-Uhersko jevilo jako „starý stát, v němž panoval stařičký císař, vládli staří ministři, stát bez ambicí, jenž doufal v jediné: že se obranou před radikálními změnami udrží v evropském prostoru neporušen“. Jistěže se ten věk nedal považovat za „století vášní“: mužové v něm „kráčeli důstojně, hovořili poklidně a během rozhovoru si hladili upravené, často již prošedivělé plnovousy“.
Lítost nad ztrátou solidního a bezpečného světa, vybudovaného na starých a prověřených zásadách, se ve vzpomínkách mísila nejenom s dětstvím, ale i s vůněmi a barvami, pomocí nichž se atmosféra oněch časů nesmazatelně zapsala do lidské paměti: „Ještě dnes nemohu zapomenout na onen zatuchlý puch, který se šířil touto budovou, jako ostatně všemi rakouskými úřady, a kterému jsme říkali erární zápach.“ A uprostřed morální konfuze, která zavládla v nově uspořádané Evropě, se pak s naivní rezignací či ironickou něhou vzpomínalo na to, jak za dob c. a k. monarchie ještě lidé ctili slušnost a měšťanskou počestnost: „Jak nám leckdy připadá, znamenají dnes pojmy stavovská, rodinná a osobní čest [...] přežitky neuvěřitelných a dětinských legend. Tenkrát však by rakouského okresního hejtmana [...] jistě méně zdrtila zvěst o náhlé smrti jediného dítěte než zpráva o byť jen zdánlivé nečestnosti tohoto dítěte.“
Takto si tedy Joseph Roth i Stefan Zweig připomínali svět, který patřil nenávratně minulosti, protože bouře, která jej smetla, byla mocnější než on sám. Sám Zweig sice přiznával, že to byl svět neschopný, pomalý, pokrytecký a průměrný, vzpomínka jej však přetvořila do podoby ideální vlasti, jistě nehybné a obstarožní, avšak obdařené neuvěřitelnými ctnostmi, slušností a korektností, pedantskou ohleduplností, poklidnou důstojností, těkavou a trýznivou radostí ze života. Tento proces fantastické a poetické transfigurace zaniklého společenství na Dunaji je příznačný pro velkou část rakouské literatury vzniklé po katastrofě z roku 1918.“
Z úvodu autora"

ZA IVANEM SEIDLEM
Dne 15. února 2000 zemřel náhle v Brně ve věku 52 let Ivan Seidl, docent italské literatury Ústavu románských jazyků a literatur Masarykovy univerzity a děkan její filozofické fakulty. Česká italianistika v něm ztratila vynikajícího odborníka a brněnská univerzita svědomitého pedagoga.
Ivan Seidl se narodil 1. 4. 1947 v Brně a svému rodišti již zůstal věrný. Po maturitě (1965) studoval na brněnské univerzitě obor francouzština-čeština. V roce 1968 získal možnost studijního pobytu na prestižní pařížské Ecole Normale Supérieure. Francouzská strana mu původně jednoroční stáž prodloužila, takže do Československa se vrátil až v roce 1971. Po návratu působil jeden rok jako středoškolský pedagog na gymnáziu v Bučovicích. V roce 1972 byl přijat na základě konkurzního řízení na brněnskou filozofickou fakultu jako asistent pro obor románských literatur. V té době byl již na téže fakultě zapsán do rozšiřujícího studia italštiny, které ukončil v roce 1977.
Jeho odborný zájem byl původně orientován na moderní francouzský román. O tomto směřování vypovídala jak jeho diplomová práce L'analyse des techniques romanesques chez Jean-Paul Sartre, obhájená v roce 1972, tak studie Aspects de l'espace dans le roman francais moderne, publikovaná v roce 1974 v Etudes Romanes de Brno"". Jeho tehdejší orientaci na frankofonní romanistiku doložila i pečlivá bibliografie prací jeho učitele, profesora Otakara Nováka (ERB, 1974). Od počátku osmdesátých let pak začal Ivan Seidl na stránkách ""Etudes Romanes de Brno"" publikovat práce, jež sice neopouštěly problematiku výpravné prózy, rozpracovávaly ji však na italském materiálu (Appunti su artifici narrativi ne Gli indifferenti di Alberto Moravia [1980], Il caso Morante sei anni dopo [1981], Il tema e i riflessi della guerra nella narrativa italiana degli anni settenta [1982], Aspetti della narrazione in terza persona in alcuni romanzi contemporanei italiani [1983]). Italskému románu byla rovněž věnována jeho kandidátská disertace Obraz druhé světové války v soudobé italské próze z roku 1983.
Na počátku osmdesátých let působil Ivan Seidl jako lektor češtiny na benátské univerzitě. Nepochybně právě tento živý kontakt s italským prostředím pootočil osu jeho odborného zájmu směrem k problematice česko-italských vztahů. Otázkám česko-italské kulturní vzájemnosti věnoval několik dílčích studií, publikovaných opět v ERB (Osservazioni sulla fortuna della Gerusalemme liberata di Tasso in Boemia e in Moravia [1986], La letteratura italiana in Boemia e in Moravia dal 1945 al 1985 [1987] aj.), hlavním plodem tohoto výzkumu však byla skvělá monografie Jaroslav Vrchlický a Emilio Teza (Brno, Univerzita J. E. Purkyně 1988), jejíž součástí je i bohatě komentovaná edice vzájemné korespondence Vrchlického a Tezy z let 1885-1901. Seidl v této práci detailně zrekapituloval vývoj česko-italských literárních vztahů do druhé poloviny 19. století, podal přehled Vrchlického italských korespondenčních partnerů a připomněl české odborné veřejnosti pozapomenutého benátského polyglota Emilia Tezu, aktivně se zajímajícího o českou kulturu. Na základě pečlivé analýzy 51 dopisů Tezových, chovaných v LA PNP, a 45 dopisů Vrchlického, chovaných v benátské knihovně sv. Marka, pak zrekonstruoval historii vzájemně inspirujících styků mezi Tezou a Vrchlickým. Bohatstvím sneseného materiálu a jeho důkladným kritickým zpracováním zůstává tato Seidlova kniha trvale jedním z nejcennějších příspěvků k problematice česko-italských kulturních vazeb.
Za dobu téměř třicetileté pedagogické praxe se Ivan Seidl zapsal do povědomí nepřehledné řady studentů brněnské romanistiky (a v posledních letech rovněž studentů Slezské univerzity v Opavě). Přednášel jim o francouzské a italské literatuře a dějinách Francie a Itálie, vedl překladatelské semináře. Vypracoval tři učební texty, jimiž pokryl výuku italské literatury od 13. století do dnešních dnů (La letteratura italiana dell'Ottocento [1984], La letteratura italiana del Novecento [1985], La letteratura italiana dal Duecento al Settecento [1986]). Na studenty filologických oborů pamatoval i jako překladatel, když jim zpřístupnil instruktivní esej Umberta Eca Jak napsat diplomovou práci (Olomouc, Votobia 1997). Své univerzitě prokázal Ivan Seidl cenné služby i ve vysokých akademických funkcích, naposledy jako děkan filozofické fakulty. Bylo z velké části jeho zásluhou, že pozice filozofické fakulty v rámci univerzity byla v posledním období značně posílena.
Ivan Seidl odešel od neuzavřených projektů (na jeho pracovním stole zůstal například nedokončený překlad Magrisova Habsburského mýtu), jeho dílo má však pozoruhodně pevné obrysy. Ze zpětného pohledu je zřejmé, že pravým jménem jeho usilování byla služba: služba oboru a služba instituci, jež vytvářela tomuto oboru formální rámec. Toho si byli nepochybně vědomi i všichni ti, kdo se sešli v přeplněné síni brněnského krematoria.
Jiří Pelán"