Jizvy na duši

169 152 

Kniha „Jizvy na duši“ je vyprávění malého kluka, který se narodil z židovské maminky přispěním křesťanského otce v tu nejnevhodnější dobu – roku 1940. Nebýt statečnosti jeho otce, zmizela by celá rodina beze stopy v některém nacistickém koncentračním táboře. Svět jeho dětství byl děsivý, i když on to zcela tak nevnímal. Prvních pět let byl tím, co se dnes nazývá „ukrývané dítě“. Ovlivnilo to celý jeho život. Po smrti otce, v roce 1947, se rodina odstěhovala do městečka Nymburka, kde vyrostl.

Koupit


Edice: Formát: šitá brož, 14 x 20,8 cm, 104 stran Vydání: 1 ISBN: 978-80-7485-100-1 Rok vydání: 2016 PROMO: Otevřít v pdf

Kniha „Jizvy na duši“ je vyprávění malého kluka, který se narodil z židovské maminky přispěním křesťanského otce v tu nejnevhodnější dobu – roku 1940. Nebýt statečnosti jeho otce, zmizela by celá rodina beze stopy v některém nacistickém koncentračním táboře. Svět jeho dětství byl děsivý, i když on to zcela tak nevnímal. Prvních pět let byl tím, co se dnes nazývá „ukrývané dítě“. Ovlivnilo to celý jeho život. Po smrti otce, v roce 1947, se rodina odstěhovala do městečka Nymburka, kde vyrostl.

Být sám bylo pro malého kluka traumatem, ze kterého ho vyléčili dva celoživotní kamarádi ze školních lavic. Vše, co spolu zažili, je zaznamenáno v po léta psané kronice. Popisuje i skutečně šťastné období jeho klukovských let.

JAN JELÍNEK (*1940) vystudoval žurnalistiku, byl pomocným dělníkem v hutích, laborantem, „montérem koleček“. Později režíroval Československý filmový týdeník. V Krátkém filmu Praha působil třiadvacet let. Po celý profesní život psal a fotografoval, věnoval se různým žánrům. V nakladatelství Barrister & Principal vydal knihu A kde byl Bůh…? – Sedmatřicet svědectví přeživších holocaust, která vznikla na základě rozhovorů, jež autor natáčel v letech 1996 a 1997 pro nadaci Stevena Spielberga.

Když mi byl rok, pověřil jistý pan Göring v Německu jistého pana Heydricha, aby vypracoval s německou pečlivostí plán na evakuaci evropských Židů. Začalo tím „konečné řešení židovské otázky“.
Od února do dubna 1941 bylo do varšavského ghetta deportováno 72 000 Židů. Od září Židé nesměli do knihoven a od října nebylo už možno provozovat hudební díla Židů. V Praze zbyla jediná pošta, do které směli Židé.
S příchodem říšského protektora Reinharda Tristana Eugena Heydricha do Čech bylo zavedeno v mnoha místech stanné právo, došlo k hromadnému zatýkání, bylo popraveno 662 osob.

S Heydrichem přišel strach.
Musel se zmocnit i všech, kteří tvořili mou rodinu, nejvíc se asi začala bát maminka. Žila v malém pokoji, kde byly stále stažené záclony, které nesměla ani odhrnout. Tatínek do Hořepníku sice jezdil, jak jen mohl, ale ani jeho ujišťování, že všechno brzy skončí, nepomáhalo.

Báli se všichni. Strach prolezl každého, vždyť stačilo, aby někdo jen poslouchal rádio, aby měl v chlívku načerno prase, aby nesmekl čepici či klobouk, když kolem šla skupina Hitlerjugend a nesla standartu. Ocitl se na gestapu a ne každý se odtamtud dostal se zdravou kůží.

Byly mi dva roky, už jsem důvěrně znal celé patro domu, ve kterém jsme byli ukryti. Už jsem dokázal pojmenovat mnoho věcí, směl jsem jíst ledacos sám. Tatínek se domluvil s paní Sochorovou, která k nám chodila, aby se o mne a o bratra starala.
Teta – my jsme tehdy říkali „teta“ většině žen v Hořepníku − Sochorová byla tou nejlepší tetou, já ji měl moc rád. Uměla skvěle vařit, a to bylo dobře, protože já odmítal jíst. Přenášela se na mne maminčina nervozita, její věčné starosti, a já byl hubené dítě, které do sebe stěží nasoukalo pár soust. A teta Sochorová uměla „pracinky“, ořechové „medvědí tlapky“, které jediné měly šanci, že je sním, ať jich bylo na misce málo či víc. A taky pekla makové buchty, které jsem si ještě teplé vzal dvě, do každé ruky jednu, ukusoval jsem střídavě z jedné a z druhé, bylo to sladké a zvláštní jídlo, maminka byla šťastná a byla tetě Sochorové vděčná.

Mnoho našich příbuzných mezitím skončilo v Terezíně, v oněch „lázních, které Führer věnoval Židům, aby žili sami mezi sebou“. Ještě jim šlo poslat balík, ještě směli poslat dopis či předtištěnou kartu, kam mohli připsat pár řádků, z nichž některá slova byla začerněna, protože byla nevhodná.

TOP