Kdo v slunci chodí

195 176 

Schopnost zachytit krásy všedních okamžiků a hluboce je znovu a znovu a jinak prožívat, zakořeněnost v české kultuře a především v české krajině, citovost i etický rozměr, v průběhu let postupně vzrůstající reflexivnost – tak by se snad dala stručně zachytit podstata jejích veršů, ať už vznikaly před desítkami let, v dobách básnířčina mládí, anebo dnes po dlouhém (a samozřejmě někdy nelehkém) životě.

– Daniela Lehárová


HORKO

V střelnici světa, přesně vprostřed terče,
v kapradí, v trávě či v písku nad řekou
leží si tělo, zpocené a nahé,
všemu blízko a všemu daleko.

Nebesa, sytě modrá, ta mu hrají
píseň, která je tichem zbrocená.
Pod víčky chodí krotcí dravci
a občas očichají holá ramena.

Duše ví o nich, ale nehlídá je,
plíživé tlapy jí teď nevadí.
Zapomněla na trvalý svár s tělem
a podřimuje v krajkách kapradí.

Když duše spí a mlčí, tělo odpustí jí
večerní úzkost, málem nenávrat.
V střelnici světa, přesně vprostřed terče
chce nyní uzrát, jak jablko zrát.

Dřímotná duše a veselé tělo,
jímž do všech pórů slunce proniká,
příměří slaví, horko obrůstá je
jak hořká zlatožlutá arnika.

Koupit


Edice: Formát: 12,4×20 cm, 160 stran Vydání: 1 ISBN: 978-80-7485-053-0 Rok vydání: 2015 PROMO: Otevřít v pdf

Schopnost zachytit krásy všedních okamžiků a hluboce je znovu a znovu a jinak prožívat, zakořeněnost v české kultuře a především v české krajině, citovost i etický rozměr, v průběhu let postupně vzrůstající reflexivnost – tak by se snad dala stručně zachytit podstata jejích veršů, ať už vznikaly před desítkami let, v dobách básnířčina mládí, anebo dnes po dlouhém (a samozřejmě někdy nelehkém) životě.

– Daniela Lehárová


HORKO

V střelnici světa, přesně vprostřed terče,
v kapradí, v trávě či v písku nad řekou
leží si tělo, zpocené a nahé,
všemu blízko a všemu daleko.

Nebesa, sytě modrá, ta mu hrají
píseň, která je tichem zbrocená.
Pod víčky chodí krotcí dravci
a občas očichají holá ramena.

Duše ví o nich, ale nehlídá je,
plíživé tlapy jí teď nevadí.
Zapomněla na trvalý svár s tělem
a podřimuje v krajkách kapradí.

Když duše spí a mlčí, tělo odpustí jí
večerní úzkost, málem nenávrat.
V střelnici světa, přesně vprostřed terče
chce nyní uzrát, jak jablko zrát.

Dřímotná duše a veselé tělo,
jímž do všech pórů slunce proniká,
příměří slaví, horko obrůstá je
jak hořká zlatožlutá arnika.

Vlasta Dvořáčková se narodila 27. 2. 1924 ve Žďáře nad Sázavou. Absolvovala reálné gymnázium v Havlíčkově Brodě a v letech 1945–1949 studovala češtinu a polštinu na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Od roku 1950 byla jazykovou redaktorkou v nakladatelství Práce, 1952–1954 redaktorkou Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, pozdějšího Odeonu, kam se po letech strávených ve svobodném povolání vrátila roku 1965. Redigovala překlady z němčiny, angličtiny a především z polštiny. Spolupracovala s časopisy Květen, Světová literatura a Literární noviny i s Československým rozhlasem, hlavně s redakcí stanice Vltava. Svou první sbírku Větrný den vydala v roce 1957, po ní následovaly Jen galerie (1959), Čistá řeka (1962), Mezi chodci (1962), Hvízdání na prsty (1964), Nechat odjet prám (1968) a Vždycky přece někde (2011). Překládala také z angličtiny (povídky F. S. Fitzgeralda, detektivky A. Ghristie, R. Chandlera, E. S. Gardnera), ale především z polštiny (Czeslaw Milosz, Tadeusz  Rozewicz a Wislawa Szymborska). Žije a tvoří v Praze.

TOP