Mozart

Zázračné dítě

249 224 

Mozart se narodil v Salcburku dvacátého sedmého ledna 1756, o svátku svatého Jana Zlatoústého, takže nepřekvapí, že rodiče ho nechali následujícího dne v místní katedrále pokřtít jménem Joannes Chrysostomus Wolfgangus Theophilus Mozart. Křestní jméno Theophilus dostal po svém kmotrovi, ale později ho nepoužíval – dával přednost jeho latinské verzi Amadeus…

Koupit


Edice: Překlad: Jan Sládek Formát: 184 stran Vydání: 1 Rok vydání: 2014

Mozart se narodil v Salcburku dvacátého sedmého ledna 1756, o svátku svatého Jana Zlatoústého, takže nepřekvapí, že rodiče ho nechali následujícího dne v místní katedrále pokřtít jménem Joannes Chrysostomus Wolfgangus Theophilus Mozart. Křestní jméno Theophilus dostal po svém kmotrovi, ale později ho nepoužíval – dával přednost jeho latinské verzi Amadeus.

Na světě sice pobyl jen krátce, přesto zažil konec osvícenství, vzpouru severoamerických britských kolonií, vznik nezávislých Spojených států amerických a také počátek Velké francouzské revoluce. Byl současníkem mnoha významných postav těchto velkých historických dramat – francouzský politik a nejvlivnější člen direktoria Paul de Barras a Marie Antoinetta byli jen o rok starší; Ludvík XVI., francouzský diplomat Charles Talleyrand a madam Marie Rolandová, významná členka girondistické frakce, byli o dva roky starší. Dalšími vrstevníky, od nichž Mozarta dělil jen minimální věkový rozdíl jednoho či dvou let, byli Alexander Hamilton, John Marshall, Joseph de Maistre, Antonio Canova, James Monroe, Thomas Rowlandson, Horatio Nelson, Maximilien Robespierre, Noah Webster, John Trumbull a Aaron Burr.

Mozart se narodil jako poslední ze sedmi dětí v rodině Leopolda Mozarta, muzikanta působícího ve službách salcburského arcibiskupa a jeho ženy Anny Marie, dcery Nicolause Pertla, jenž působil jako zástupce prefekta. Pět ze sedmi Mozartových dětí zemřelo v raném věku, přežil jen Amadeus a jeho sestra Maria Anna, které se nejen v rodině přezdívalo Nannerl. Dalo by se předpokládat, že špatným zdravím trpěly i dvě poslední děti, ale tak to nebylo. Mozart byl drobné postavy, měřil kolem sto šedesáti šesti centimetrů, měl blonďaté vlasy, světlou jemnou pleť a tenké křehké kosti, takže rozhodně nepůsobil nijak robustně. Během života ho sice opakovaně trápily ledviny, ale jinak byl Mozart zdravý a velmi činorodý, mnozí jeho současníci by jistě řekli, že byl hyperaktivní. Pravidelně jezdil na koni, hodně cestoval, nesmírně miloval tanec a nijak se v tomto směru nekrotil, především ale do úmoru pracoval, mnohdy pozdě do noci, a často vydržel skládat do časných ranních hodin.

Mozartovi nebyl dopřán dlouhý život, což všichni hudbymilovní lidé pokládají za neskutečnou tragédii – a rozhodně mají pravdu.

Mozart se nikdy nedokázal dlouho zlobit. Na křivdy, jež musel strpět, rychle zapomínal. Byl vznětlivý, ale zášť neznal. Podobal se spolužáku Samuela Johnsona z Pembroke College, jenž kdysi prohlásil: „Nesmírně bych se chtěl stát filozofem, ale pořád mi to kazí má veselá povaha.“ Dokonce i na smrtelné posteli Mozart věděl – ve skutečnosti možná především na ní –, že nakonec vše dopadne, jak má. Stěží bychom si dokázali představit dvě odlišnější díla než Rekviem a Figarovu svatbu, ale přesto obě přinášejí stejné poselství, základní motto Mozartova života: „Člověk musí vždycky doufat.“

Zemřel pátého prosince 1791, jen pár týdnů před dovršením šestatřicátého roku.

Vydávání Mozartových skladeb se účastní více než dvacet akademických institucí a počet knih, které o něm byly napsány, již v roce 1962 převyšoval čtyři tisíce. Dnes jich bude odhadem nejméně dvakrát tolik. Velká evropská města, Salcburk (ten prostřednictvím každoročního světoznámého festivalu), Mannheim, Augsburg nebo Vídeň soutěží v provádění Mozartových děl a konkurovat se jim snaží mnohá další kulturní centra z celého světa. Existují specializované festivaly jako například ten v britském Glyndebourne, kde se hrají Mozartovy opery. Spočítal jsem, že pravidelnou součástí světového hudebního repertoáru je v současnosti šest Mozartových oper, osm mší (včetně Rekviem), šestnáct symfonií, dvanáct klavírních koncertů, osm koncertů pro další sólové nástroje, dvacet čtyři komorních skladeb a osmnáct dalších prací různého charakteru; takovým zastoupením se žádný další skladatel pochlubit nemůže. Postupně navíc přibývají další, i když je třeba říct, že některé dočasně mizí, byť nikdy nadlouho. Nejoblíbenější ze všech Mozartových oper je nejspíš Figarova svatba, s níž úspěšně soupeří další skladby, zejména Malá noční hudba, koncertantní symfonie a koncert pro klarinet – vyskytují se v tak velkém počtu nahrávek, že je znají nejen všichni odborníci, ale takřka celá hudbymilovná veřejnost.

Mozartovy skladby posluchače těší, často ho dojímají, nutí ho přemýšlet, vzrušují ho a chlácholí, dráždí a matou, uvrhají ho do nejhlubšího smutku a vynášejí na křídlech štěstí, vyvolávají v něm melancholickou náladu, nutí ho hloubat o životě, poskytují mu nekonečnou radost a potěchu. Nikdy ho ale nemohou znechutit. Mozarta jeho vrstevníci nedokázali plně docenit a on to věděl. Přesto s nimi vždy jednal poctivě a jako skladatel nikdy nepodváděl. Proto byl podle mého názoru v zásadě šťastný. Jistě, ne vždy se mu dařilo dobře a zažil mnohá zklamání. Celý život tvrdě pracoval, s největším možným soustředěním se věnoval skládání. Ale i v těch nejtěžších chvílích si uchoval svou vřelou, přátelskou, otevřenou povahu. Miloval Boha, rodinu a především svou práci – která mu byla službou Stvořiteli. Co víc si může rozumný, nebo třeba i nerozumný člověk přát.

Bůh s tebou, Mozarte!


 

Paul Johnson (1928) je přední britský historik a autor mnoha knižních bestsellerů, například populárních Dějin 20. stoletíDějin křesťanstvíDějin židovského národaDějin civilizací Svaté zeměDějin anglického národaZrození moderní doby či Hrdinů. Celý život vášnivě kreslí a maluje a uskutečnil několik samostatných výstav.

TOP