FORGOT YOUR DETAILS?

NOVINKA

Poslední rozhovory

s Peterem Seewaldem

299 254 15%

Poprvé v dějinách křesťanství bilancuje papež své působení v úřadě. V rozhovorech, které vedl papež Benedikt XVI. s novinářem Peterem Seewaldem krátce před svým odstoupením z úřadu a krátce poté, se čtenáři otevírá možnost pohlédnout spolu s papežem zpět na dobu jeho pontifikátu. Nikdy předtím nemluvil Benedikt XVI. tak otevřeně o pozadí své překvapivé demise.


Edice: Překlad: Ivo Lukáš Formát: vázaná, 14×20,8 cm, 240 stran Vydání: 1 ISBN: 978-80-7485-132-2 Rok vydání: 2017 PROMO: Otevřít v pdf

Poprvé v dějinách křesťanství bilancuje papež své působení v úřadě.

V rozhovorech, které vedl papež Benedikt XVI. s novinářem Peterem Seewaldem krátce před svým odstoupením z úřadu a krátce poté, se čtenáři otevírá možnost pohlédnout spolu s papežem zpět na dobu jeho pontifikátu. Nikdy předtím nemluvil Benedikt XVI. tak otevřeně o pozadí své překvapivé demise. Vyjadřuje se k obnovení víry jako velkému tématu svého pontifikátu, ale i k jeho problémovým bodům, jako byl například vztah k židům a muslimům, aféra Vatileaks nebo záležitost s Piovým bratrstvem. A nikdy předtím Benedikt XVI. tak otevřeně nehovořil o svém přístupu k víře, o současných výzvách pro křesťanství a o budoucnosti církve. Osobní charakter knihy podtrhují jeho vzpomínky na rodinu, na důležité souputníky a kolegy a zásadní životní události. Po knihách rozhovorů Sůl země, Bůh a svět a Světlo světa, všechny s Peterem Seewaldem, se Poslední rozhovory stávají skutečným odkazem výrazného papeže tohoto století a jednoho z nejvýznamnějších myslitelů a teologů naší doby.

„Benedikt XVI. je ztělesněná svatost, mírumilovný a boží muž.“

– Papež František

BENEDIKT XVI., narozen 1927 jako Joseph Ratzinger, byl profesorem teologie, mnichovským a freisingským arcibiskupem (1977–1982), prefektem Kongregace pro nauku víry (1982-2005) a papežem od roku 2005 do svého odstoupení z úřadu v roce 2013.

PETER SEEWALD, nar. 1954, je německý novinář, jeho nejznámějšími díly jsou čtyři knihy rozhovorů s Benediktem XVI. Sůl země, Bůh a svět, Světlo světa a nyní Poslední rozhovory.

NAPSALI O KNIZE

„Kniha je ale především jímavým lidským svědectvím – hlava katolické církve tak otevřeně a upřímně informuje o sobě, jak k tomu v dlouhých dějinách církve ještě nikdy nedošlo.“ – Rheinische Post

„Knihu má určitě smysl číst, protože umožňuje vidět člověka Josepha Ratzingera zblízka.“ – Tiroler Sonntag

„Jaká je to kniha! Po ukončení své dráhy papež bilancuje své působení v úřadě, staví do správného světla různé přehnané pověsti, podává překvapivé informace ze svého života. Po historickém odstoupení Benedikta XVI. 28. února 2013 představuje tato kniha další historický mezník v Ratzingerově pontifikátu.“ – Passauer Neue Presse

„Kniha rozhovorů, která se zapíše do dějin.“ – BILD

UKÁZKA Z KNIHY

Co považujete za svou slabou stránku?
Možná přece jen jasné, cílevědomé řízení a rozhodnutí, která je třeba činit. Jsem v tomto ohledu skutečně víc profesor, někdo, kdo promýšlí a zvažuje duchovní věci. Praktické řízení není moje silná stránka a zde, řekl bych, mám určitou slabinu.

A co se vám podle vás obzvláště dobře podařilo?
(Smích.) To nevím.

Ve vašem životopise se často mluví o „nových těžkostech“. Máte pocit, že jste měl těžký život?
To bych neřekl. Chci říci – vždy byly i těžké a namáhavé věci, ale i tolik pěkného, že bych neřekl, že to byl těžký život, to ne.

Čemu se ještě může člověk ve vysokém věku a obzvláště jako papež naučit?
No, učit se může člověk vždycky. Za prvé je třeba se učit, co nám víra říká v naší době. A je třeba se učit větší pokoře, prostotě, ochotě k utrpení a odvaze k odporu. Na druhé straně pak otevřenosti a připravenosti jít dál.

Byl jste jako papež jen reformátorem, uchovávatelem, nebo jak tvrdí vaši kritikové, dokonce ztroskotancem?
Za ztroskotance se považovat nemohu. Svou službu jsem vykonával osm let. V té tobě bylo mnoho těžkých věcí, když třeba pomyslíme na skandál s pedofilií, hloupý případ Williamson nebo i Vatileaks. Ale vcelku to byla i doba, kdy mnozí lidé našli znovu cestu k víře a bylo tu velké pozitivní hnutí.

Reformátor nebo uchovávatel?
Vždy je třeba dělat obojí. Je třeba obnovovat a v tomto smyslu jsem se snažil na základě moderního uvažování o víře vést církev dál. Zároveň je zapotřebí kontinuity, nenechat víru rozbořit, zničit.

Byl jste rád papežem?
(Smích.) No, řekl bych, že jsem věděl, že jsem nesen, a jsem vděčný za tolik pěkných zážitků. Ale samozřejmě to vždy byla i zátěž.

Přejděme k vaší dnešní situaci jako papa emeritus, situaci, která takto v dějinách církve ještě nebyla: dalo by se říci, že Joseph Ratzinger, papež Benedikt, muž rozumu, smělý myslitel, odchází nakonec jako mnich, jako modlící se člověk tam, kde rozum sám nestačí?
Ano, to je správné.

Otázka, jíž se neustále, stále znovu zabýváme: kde je vlastně tento Bůh, o němž mluvíme, v jehož pomoc doufáme? Jak a kde ho můžeme lokalizovat? Vidíme teď stále dál do vesmíru, s miliardami planet, nesčetnými slunečními soustavami, ale kam všude jsme dosud mohli nahlédnout, nikde není něco takového, co bychom si mohli představit jako nebe, v němž údajně trůní Bůh.
(Smích.) Ano, protože nic takového není – nějaké místo, kde trůní. Bůh sám je místo nade všemi místy. Když pohlédnete do světa, nevidíte žádné nebe, ale všude vidíte Boží stopy. Ve struktuře hmoty, v celé racionalitě skutečnosti. A také tam, kde vidíte lidi, nalézáte Boží stopy. Vidíte neřest, ale vidíte i dobrotu, lásku. To jsou místa, kde je Bůh zde.

Člověk se musí zcela odpoutat od těchto starých prostorových představ, které nefungují už jen proto, že vesmír sice není sensu stricto nekonečný, ale přesto je tak velký, že my lidé ho můžeme označovat za nekonečný. A Bůh nemůže být někde uvnitř nebo venku, jeho přítomnost je úplně jiná.

Tohle je opravdu důležité – abychom v mnohém obnovili své myšlení a tyto prostorové záležitosti zcela odbourali a nově pochopili. Tak jako existuje mezi lidmi vzájemná duševní přítomnost – dva lidé se mohou sebe navzájem dotýkat přes světadíly, protože je to rozměr, který je jiný než prostorový –, tak Bůh není v nějakém někde, nýbrž on je pravá skutečnost. Skutečnost, která nese veškerou skutečnost. A pro tuto skutečnost nepotřebuji žádné „kde“. Protože „kde“ je už ohraničení, není to už ten Nekonečný, Stvořitel, který je vším, který přesahuje veškerý čas a sám časem není, ale tvoří ho a je stále přítomný.

Myslím, že zde je toho třeba hodně změnit. Podobně, jako se přece změnila i celá naše představa o člověku. Už nemáme šest tisíc let dějin [jak se v biblickém počítání času obrazně uvádí], ale nevím, o kolik víc. Nechejme pro jednou tato hypotetická čísla otevřená. Každopádně se na základě tohoto poznání dnes prezentuje struktura času, struktura dějin jinak. Zde se ze všeho nejdříve musí pustit do práce teologie a poskytnout lidem opět možnosti, jak si ty věci představit. Převod teologie a víry do současného jazyka má ještě velké nedostatky – jde o to, aby se pro tento převod vytvořila schémata, aby se lidem pomohlo, jak tomu v současné době porozumět, aby nehledali Boha v nějakém někde. Je tu ještě hodně práce.

Je tedy Bůh přece jen nějaký duch, energie? Křesťanská víra naproti tomu mluví o osobním Bohu.
Přesně tak. Právě to, že Bůh je osoba, znamená, že ho nelze vymezit v nějakém někde. U nás lidí je osoba i to, co překračuje pouhý prostor a otevírá mi nekonečnost. Že mohu být kdekoliv jinde a zároveň tady. Že nejsem jenom tam, kde je právě moje tělo, ale že žiji do daleka. A právě proto, že Bůh je osoba, ho nemohu zafixovat na nějaké fyzické místo – protože osoba toho zahrnuje víc, je to něco jiného, většího.

TOP