Prózy I. Povídky a novely

SVAZEK I

395 356 

Svazek představí poprvé uceleně povídkové dílo Jiřího Gruši, včetně jeho rozsáhlejší antiutopické prózy Mimner (1973) a novely Dámský gambit (1973), žánrově vzdálených oběma jeho románům. Nepříliš objemné povídkové dílo Jiřího Gruši (čítá desítku dokončených prací), které pochází z různých období spisovatelova života, představuje pestrou směs textů. Na jedné straně tyto texty vyjadřují Grušovo úsilí o moderní experimentální prózu, zkoumají možnosti individuálního uchopení klasických prozaických útvarů (zvláště povídky ze šedesátých let jako Elsa či úryvek Dotazník). Na druhé straně přecházejí, s experimentálními prvky, k povídkám pojatým jako záznamy individuálních životních situací.


„Jiří Gruša navazuje svým dílem ve dvou jazycích na nejlepší kulturní tradice Střední Evropy.“
– Milan Kundera

Koupit


Edice: Formát: 404 stran Vydání: 1 ISBN: 978-80-7485-029-5 Rok vydání: 2014

Svazek představí poprvé uceleně povídkové dílo Jiřího Gruši, včetně jeho rozsáhlejší antiutopické prózy Mimner (1973) a novely Dámský gambit (1973), žánrově vzdálených oběma jeho románům. Nepříliš objemné povídkové dílo Jiřího Gruši (čítá desítku dokončených prací), které pochází z různých období spisovatelova života, představuje pestrou směs textů. Na jedné straně tyto texty vyjadřují Grušovo úsilí o moderní experimentální prózu, zkoumají možnosti individuálního uchopení klasických prozaických útvarů (zvláště povídky ze šedesátých let jako Elsa či úryvek Dotazník). Na druhé straně přecházejí, s experimentálními prvky, k povídkám pojatým jako záznamy individuálních životních situací.


„Jiří Gruša navazuje svým dílem ve dvou jazycích na nejlepší kulturní tradice Střední Evropy.“
– Milan Kundera



Jiří Gruša (1938–2011)
se narodil v Pardubicích, od roku 1957 žil v Praze, kde na Filozofické fakultě UK studoval filozofii a historii (absolvoval v roce 1962 diplomovou prací Filozofické názory v pracích Václava Černého, 1925–1948). Po dvouleté vojenské službě (1962–64) působil v redakci časopisu Tvář (jehož byl spoluzakladatelem), později byl spoluzakladatelem časopisu Sešity pro literaturu a diskusi (Praha, 1966–1969), s nímž spolupracoval až do jeho zákazu.

Od prosince 1966 byl redaktorem týdeníku Nové knihy a čtvrtletníku Výběr z nejzajímavějších knih. V lednu 1969 přešel do redakce Zítřka, v dubnu však byl tento týdeník zastaven. V letech 1969–70 byl Gruša soudně stíhán za uveřejnění osmi kapitol z románu Mimner (pod pseud. Samuel Lewis v Sešitech pro literaturu a diskusi 1968–69). V letech 1970–71 pracoval jako propagační referent v Inženýrských službách Liberec a 1971–72 v Institutu marketingových služeb v Praze, zároveň byl externím spolupracovníkem v Divadle Za branou (až do jeho uzavření). Po roce 1972 byl postupně zaměstnán jako administrativní úředník, podnikový psycholog, knihovník, stavební polír a referent v různých stavebních družstvech v Praze. S Ludvíkem Vaculíkem spolupracoval na Edici Petlice. Byl signatářem Charty 77; v roce 1978 strávil dva měsíce ve vyšetřovací vazbě pro údajné pobuřování. Koncem roku 1980 odcestoval na literární stipendium do Spojených států, ale před návratem mu bylo odňato čs. občanství. V letech 1981–90 žil v SRN poblíž Bonnu jako spisovatel a překladatel z povolání. V roce 1990 znovu získal československé občanství, v říjnu 1990 se stal zaměstnancem ministerstva zahraničních věcí, od ledna 1991 byl mimořádným a zplnomocněným velvyslancem ČSFR a od 1. ledna 1993 ČR v SRN. Jiří Gruša sehrál významnou roli při vyjednání Česko-německé deklarace (1997), v jejímž důsledku vznikl mj. Česko-německý fond budoucnosti. Zasloužil se mj. o německé vydání 33 svazků Tschechische Bibliothek, průřezového výběru z české literatury pro dnešního německého čtenáře. Zastával funkci ministra školství, mládeže a tělovýchovy ČR (1997), v letech 1998–2004 působil jako velvyslanec ČR v Rakousku. Rakouský prezident Heinz Fischer označil Jiřího Grušu za stavitele mostů mezi Prahou a Vídní a velmi oceňoval, že Jiří Gruša jako velvyslanec dokázal mnohokrát vysvětlit rozdílné pozice obou zemí tak, že to bylo pro obě země akceptovatelné. V letech 2005–2009 byl Gruša ředitelem prestižní Diplomatické akademie ve Vídni. Roku 2003 byl zvolen jako první Čech v historii prezidentem PEN International a setrval v této funkci dvě volební období – do roku 2009.

Dominik Melichar:
Jiří Gruša: Prózy I. Povídky a novely, Barrister & Principal, Praha 2014

V říjnu už to budou čtyři roky, co zemřel jeden z nejoriginálnějších autorů předlistopadové éry Jiří Gruša. Těžiště tvorby spisovatele, který debutoval jako básník sbírkou Torna, leží v próze především šedesátých a sedmdesátých let někde na hranici světa Kafky, Orwella, Ionesca a patrně i dalších, ale taky možná vůbec nikoho. Některé Grušovy texty jsou dodnes tak neuchopitelné, zato však stále natolik inspirativní, že i po desítkách let jako sirény vábí k interpretačním orgiím. Není proto divu, že se někdo rozhodl jeho dílo sebrat a vydat v celku. Tím někým je redakční tým brněnského nakladatelství Barrister & Principal, který aspoň svým prvním signálním svazkem Prózy I. Povídky a novely nastiňuje velmi slibnou cestu citlivé hybridní edice, jež uspokojí jak běžného čtenáře, tak i umanutého textologa.
O Grušových textech toho bylo již napsáno mnoho a není ani cílem těchto řádků uvést jednotlivé příběhy, pozastavit se nad tím, jak autor pracuje s postavami, časem a dalšími narativními kategoriemi, zhodnotit, jak působí na čtenáře, a dojít k nějakému tradičně recenznímu závěru, že jde o kvalitní texty a nechť si je dobromyslný čtenář kouká přečíst a udělat si obrázek sám. Za ty desítky let od prvních uveřejnění jednotlivých próz nabyly však jedné podstatné hodnoty — a to časového odstupu. Na prvním svazku připravované edice Grušova díla, tedy svazku prvních kratších próz obsahujícím i dva delší stěžejní texty počínajících sedmdesátých let Mimner aneb hra o Smrďocha a Dámský gambit, je časová distance, díky níž se podařilo dát všechny tyto povídky, novely a apokryfy dohromady, velmi funkčním prostředkem. Editorsky se podařilo dát dohromady Grušovo kompletní prozaické dílo včetně tří textů, jež v češtině vychází vůbec poprvé (Čtená zkouška, Shledání totožnosti, Těžká služba v N.), vyjma obou spisovatelových románů — Dotazník aneb Modlitba za jedno město a Doktor Kokeš — Mistr Panny, které obsáhne druhý svazek této edice. A celé dílo se tak stává jakousi camerou obscurou vývoje autorského typu. Gruša rozličný Kniha začíná neronovským apokryfem Salvito, nejstarším textem tohoto svazku (1964), v němž autor poprvé naznačuje budoucí směřování svého díla k cenzorně nepostižitelným (a přesto postihovaným), vzdáleným nebo zcela neexistujícím časoprostorům (vrcholem je fantastická Kalpadocie z novely Mimner aneb hra o Smrďocha), do nichž zasazuje svou kritiku společensko-politických poměrů. Zde nalezneme příběh o nechtěném dítěti, „ohavníkovi“ narozeném „k všeobecnému neštěstí“, které je chováno mezi císařovými kuřaty, je císařovým majetkem a „živým znamením“ a nakonec i svědkem jeho smrti, zasazen do Říma za vlády císaře Nerona. Tato rovina Grušova psaní najde vrchol ve zmiňovaném Mimnerovi. Druhou stěžejní rovinou Grušovy tvorby jsou pak absurdně laděné prózy jako Popis práce ředitele vodopádu, Shledání totožnosti nebo Zrádci. Autor nejen v těchto textech využívá hyperbolizovaného spisovného jazyka a až úřednicky krystalických popisů nejen vnějších okolností, ale také vnitřního hnutí. Dokonale je to vidět v posledním textu svazku, fragmentárním a neuzavřeném náčrtu rozsáhlejší prózy Hrbáč čili Druhý sešit, který zároveň s absurdně pointovanými dílčími ději vnáší do celku Grušova díla také surreálné vzpomínání, co všechno je ještě třeba napsat, aniž by to jakkoli navazovalo na předchozí či následující. Víme, že hrdinou je mladý muž, který vedle svého postižení fyzického — je hrbáč — zjevně trpí i nějakými duševními poruchami, a skončí tedy v jakémsi hospitalizačním zařízení, kde o něj pečuje sestra Klára, kterou tyranizuje, vysmívá se jí, popřípadě ji sexuálně deptá. Do toho vstupují dílčí příběhy manželů Lauermannových, jeho snaha zbavit se much a neustálé nejasné výpočty něčeho. Celá próza je jen velmi těžko uchopitelná a zjevně jde skutečně o náčrt delšího díla, k němuž se už Gruša nedostal.
Z hlediska spisů je však svazek pozoruhodný onou autorskou genezí. Zahrnuje v sobě totiž už starší texty, které jsou zde otištěny jako samostatné útvary — jsou to zmiňovaný Popis práce ředitele vodopádu a Z románu dotazník, který je cele na začátku Hrbáče obsažen. Obě prózy tak začínají totožně výhrůžkou mladíka, že se oběsí: „Vyhrožuji jim, že se oběsím. Často vstanu od rodinné večeře, slyším, jak za mnou padá židle, vidím ustarané obličeje svých rodičů, sestřička se pochichtává, otec ji napomene svraštěním čela…“ Gruša kontinuální Motiv oběšení pak spojuje ještě jiné dvě prózy, a to Dámský gambit s Čtenou zkouškou, texty formálně soudržné s postavou oběsivšího se muže, jemuž je pak vyprávění adresováno, nebo je jeho integrální složkou jako akcelerátor a udržovatel děje. V Čtené zkoušce se oběsí člen divadelního spolku Lutobor lékárník Dolus, který měl zároveň dodat rukopis nové truchlohry k oslavám čtyřicátého výročí spolku. Jeho smrt a nedodání rukopisu odstartovaly absurdní frašku. Autor groteskně zveličuje nejrůznější jednání, využívaje k tomu schůzovních zápisů, poznámek a útržků korespondence. S Dámským gambitem, odysseovským příběhem o pomstě za manželčinu nevěru, nepojí Čtenou zkoušku jen postava oběšeného lékárníka — zde jménem Benda —, ale také postava doktora / rozvodového soudce Krska. Ten se zároveň objevuje také v epizodní roli primáře v groteskním romanetu Salamandra o otci učiteli, který píše spis Je Bůh? a je posedlý utkvělou představou ptáků v zahradě; jeho ženě, která se stará o svou sto osm let starou matku, jež se chystá dožít dvojnásobku a mít ještě děti; a jejich synkovi, který se jeví jako němý, ale nemluví proto, že je silně krátkozraký, protože „se pohybuje v prostoru, který mu uhýbá, takže se musí zabývat jeho lapáním a nemá dost času se k tomu vyjadřovat“. Vedle jazykových a stylistických spojnic se tak ukazuje i vnitřní souvislost jednotlivých textů a dává tak vzniknout jednomu velkému podobenství o společnosti té doby. Gruša kompletní Nemělo by smysl pokračovat v obšírnějším výkladu jednotlivých textů. Některé budete chtít číst znovu a znovu, jiné budete muset číst znovu a znovu, abyste objevili aspoň klíčovou dírku, skrze niž byste Grušův záměr nahlédli. Někde se budete červenat při velmi odvážných popisech sexuálních scén a lidských těl, v nichž se Gruša až obsedantně vyžívá, jinde zase budete nevěřícně kroutit hlavou. Důležité však je, co se koncepcí svazku podařilo a co je právě s onou časovou distancí nyní dobře vidět. Na relativně malém prostoru kratších próz se ukazuje, jakým způsobem pracoval Jiří Gruša s vlastními náměty, postavami, ale i celými texty. Neustálé opakování motivů, někdy dokonce jejich kopírování do jiných kontextů, rozpracovávání už jednou napsaného, to vše se v prvním svazku jeho díla až krystalicky odráží. Redakci se však nepodařilo pouze „napsat“ Grušův jeden velký příběh lidství a člověka, ale taky se jí povedlo najít syntézu čtenářského vydání s přiměřeným textologickým aparátem, který, dovolím si tvrdit, neocení pouze milovníci záznamu vývoje textu. Konec knihy nepatří pouze povedenému, souhrnnému a hlavně zasvěcenému doslovu Milana Uhdeho, Grušova vrstevníka, či edičnímu komentáři a poznámce, v nichž autoři edice představují, jaká bude její celková koncepce. Patří především zmiňovanému textologickému aparátu, který obsahuje jak výčet dosavadních vydání jednotlivých textů a vysvětlení volby toho výchozího pro tento svazek, tak emendace a různočtení a další paratexty (například čtenářský dopis — zřejmě mystifikace samotného autora či někoho z jeho přátel — doručený redakci Literárních novin z 25. dubna 1965, reagující na Popis práce ředitele vodopádu). Jako celek je tedy kniha kompletním úvodem do Grušovy poetiky včetně její samotné geneze a troufám si říct, že pokud nastolená kvalita vydrží i v následujících svazcích, bude to pro Grušovo dílo ta nejlepší možná služba.

Často slýchávám názor, že vydáním ve spisech se literární dílo stává mrtvolou, která bude nadále zajímat už jen literární historiky. Tlusté svazky ve střídmých obálkách, nezbytné rozsáhlé poznámkové aparáty — to přece není nic pro normálního čtenáře. A už vůbec ne u poezie. Ta nejlépe promlouvá z útlých sbírek, které je možno číst ve vlaku, v tramvaji, vzít si je do kapsy…
Přestože mám útlé sbírky rád a rád je čítávám, nemohu nevidět, že spisy nám mnohdy přinášejí tolik nového, tak zásadně rozšiřují naše poznání daného autora, že cítím, že do dané chvíle jsem ho téměř neznal či znal jen částečně a zkresleně. Jeho dílo jako celek, jeho mnohaleté úsilí mi zůstávalo skryto.
Uvedu namátkou několik příkladů z nedávné doby: dva svazky básnického díla Egona Bondyho (Argo), druhý svazek publicistiky Jaroslava Seiferta (Akropolis), ve dvou svazcích menší prozaické práce, eseje a články Jiřího Gruši (Barrister & Principal), Znamení zrodu a české sny Vladimíra Macury (Academia), dva závěrečné svazky básnického díla Jiřího Kuběny (Host). A pokračovat bych mohl dále spisy Josefa Čapka a básníka Čana (Triáda), Jakuba Demla (Academia), Petra Krále (Větrné mlýny), Ludvíka Vaculíka (Atlantis) a dalšími. Co svazek, to nejen ediční a nakladatelský počin, ale též mnoho nového a objevného, co jsme dosud neznali.
Schválně zde nejmenuji editory všech zmíněných svazků, byť právě oni jsou pro mne těmi skutečnými hrdiny současné české knižní kultury. Vyhledejme si jejich jména v tirážích a poděkujme jim třeba osobně, dopisem — vždyť bez stovek hodin, které při ediční přípravě těchto svazků strávili, bychom je nikdy nedrželi v rukou.
Spisy v jiných literaturách většinou z odstupu let shrnují autorovo dílo již známé a přinášejí ho v co nejkvalitnější textové přípravě. V naší literatuře je tomu jinak. Jsou to často právě teprve spisy, v nichž dané dílo vychází vůbec poprvé. Ze zmíněných svazků například v případě poezie Čanovy, některých Grušových próz, druhého svazku Českého snu Vladimíra Macury a poezie Kuběnovy, ale již dříve třeba u podstatné části díla Bohumila Hrabala, esejů a dopisů Zbyňka Havlíčka, básnického díla Vratislava Effenbergera či nezanedbatelné části díla Josefa Škvoreckého. Spisy navíc dokážou ukázat dílo nově — třeba tím, že rekonstruují jeho původní podobu v úplnosti a přinášejí autentické, nezdeformované znění textů, jako je tomu v případě básnického díla Egona Bondyho.
Vím, že uvažování o celku spisovatelova díla není věcí běžného čtenáře, a stejně tak dobře vím, že Grušův Dotazník či Škvoreckého Zbabělci vždy budou mít větší ohlas než jejich pozoruhodná a cenná esejistika. Přesto se nemohu zbavit své vlastní čtenářské zkušenosti: teprve v dotyku s autorovou esejistikou či publicistikou je můj vnitřní rozhovor s ním úplný. Po jejím přečtení najednou chápu jinak i leccos v jeho beletrii, kterou jsem již znal, dokážu se přiblížit na dosah jeho vnitřnímu světu. Čteme-li esejistiku Hrabalovu či Škvoreckého, seznamujeme se často s klíči k jejich vlastní poetice, sestupujeme ke kořenům jejich inspirace a čtenářské zkušenosti a dokážeme tak jejich prózy vnímat v širších souvislostech. Jsou to oni sami, kdo nám k svému dílu podávají návod ke čtení.
Jsem vděčný všem nakladatelům, kteří k vydávání spisů českých autorů mají chuť a odvahu. Je to činnost z hlediska hmotné existence nevděčná a riskantní. Není žádným tajemstvím, že spisy se většinou neprodávají nijak dobře, sám se smutkem vzpomínám na čtenářský nezájem o svazek dopisů Františka Halase, na jehož vydání jsem se podílel. Jsme-li rádi, že u nás spisy českých autorů vycházejí, a chceme-li, aby vycházely i nadále, můžeme pro to sami něco málo i udělat: nějaký svazek spisů si čas od času koupit.

Jan Šulc

TOP