Vila Tugendhat Ludwiga Miese van der Rohe

Rodinný dům Tugendhatových

695 626 

památka UNESCO

Vila Tugendhat, kterou navrhl a postavil v Brně světově proslulý architekt Ludwig Mies van der Rohe v letech 1928 až 1930, patří k nejdůležitějším stavbám evropské moderny. V roce 2001 ji UNESCO vyhlásilo součástí světového kulturního dědictví.

Zvláštní kouzlo této monografie spočívá v prvním zveřejnění mnoha fotografií z archivu rodiny Tugendhatovy. Tyto snímky ukazují obydlený dům a spojení architektury s přírodou, jak je geniální architekt zamýšlel, z nezvyklého pohledu.

Tím dalším, co činí tuto publikaci vpravdě unikátní, jsou experimentální umělecké barevné fotografie domu i rodiny, pocházející z 30. let, jejichž zachování lze považovat za senzaci. Jejich autorem je stavitel vily a průkopník této techniky Fritz Tugendhat.

Daniela Hammer-Tugendhatová, profesorka dějin umění a nejmladší dcera stavebníků vily, klade tehdy bouřlivě diskutovanou otázku „Lze ve vile Tugendhat bydlet?“ do kontextu s fotografiemi, všemi dostupnými vyjádřeními svých rodičů k této diskusi i vzpomínkami vychovatelky Tugendhatových dětí, Ireny Kalkofenové, a tím vzniká nový kulturněhistorický pohled.

Wolf Tegethoff představuje na příkladu domu Tugendhatových bytový koncept moderny a kriticky nahlíží napínavý diskurs o vztahu zadavatele a architekta. Na základě průzkumu zachovaných plánů autor přesně zrekonstruoval stavební dějiny vily Tugendhat.

Ivo Hammer dokumentuje pohnuté dějiny domu od emigrace jeho obyvatel až po ukončení památkové obnovy v roce 2012. Díky použití podrobné a novátorské metody – vědeckého konzervátorského průzkumu – dochází autor k fascinujícím výsledkům ozřejmujícím význam materiality stavby a její estetiky.

 Kniha obsahuje CD se snímky z rodinného archivu, které nebyly nikdy zveřejněny, další doplňující fotografie a dokumentaci vědeckého konzervátorského průzkumu.


„…rád přiznávám materiálům, z nichž jsou onyxová stěna nebo stěna z ušlechtilého dřeva zhotoveny, mimořádnou krásu. Jsou ze stejného důvodu a stejně krásné, jako je krásná skalní stěna v Alpách, z jejíhož vrstvení a průrev vyčteme působení přírodních živlů, nebo jako mikroskopický snímek jednobuněčného organismu. Ale takové věci si neumístíme do pokoje, abychom se jimi opakovaně kochali, už z toho důvodu ne, protože podobný požitek se velmi rychle omrzí, ale především proto, že člověk má na práci jiné věci, než pozorovat onyxové stěny nebo dýhování ušlechtilého dřeva…“

Roger Ginsburger, 1931

„…je právě toto smyslem Miesovy práce, proti tělesným potřebám vrátit práva i primárně duchovnímu smyslu života každého z nás – nakolik je to pro všechny správné a možné v jejich domově, a ne ,tam, kde se má vybudovat domov ducha´, to je sociální otázka, kterou nemůže vyřešit pan Mies…“

Grete Tugendhatová, 1931

 „…A když pozoruji listy a květy, které vynikají jako zářivé solitéry na uměřeném pozadí, když na sebe nechávám působit jako celek tyto prostory a všechno, co v nich je, potom zřetelně cítím: To je krása – to je pravda. Pravda – lze mít různé názory, ale každý, kdo vidí tyto prostory, dojde dříve nebo později k poznání, že zde je pravé umění…“

Fritz Tugendhat, 1931

Koupit


Edice: Formát: + 24 stran bar. příloha, obsahuje CD, 324 stran Vydání: 1 ISBN: 978-80-7485-012-7 Rok vydání: 2013

památka UNESCO

Vila Tugendhat, kterou navrhl a postavil v Brně světově proslulý architekt Ludwig Mies van der Rohe v letech 1928 až 1930, patří k nejdůležitějším stavbám evropské moderny. V roce 2001 ji UNESCO vyhlásilo součástí světového kulturního dědictví.

Zvláštní kouzlo této monografie spočívá v prvním zveřejnění mnoha fotografií z archivu rodiny Tugendhatovy. Tyto snímky ukazují obydlený dům a spojení architektury s přírodou, jak je geniální architekt zamýšlel, z nezvyklého pohledu.

Tím dalším, co činí tuto publikaci vpravdě unikátní, jsou experimentální umělecké barevné fotografie domu i rodiny, pocházející z 30. let, jejichž zachování lze považovat za senzaci. Jejich autorem je stavitel vily a průkopník této techniky Fritz Tugendhat.

Daniela Hammer-Tugendhatová, profesorka dějin umění a nejmladší dcera stavebníků vily, klade tehdy bouřlivě diskutovanou otázku „Lze ve vile Tugendhat bydlet?“ do kontextu s fotografiemi, všemi dostupnými vyjádřeními svých rodičů k této diskusi i vzpomínkami vychovatelky Tugendhatových dětí, Ireny Kalkofenové, a tím vzniká nový kulturněhistorický pohled.

Wolf Tegethoff představuje na příkladu domu Tugendhatových bytový koncept moderny a kriticky nahlíží napínavý diskurs o vztahu zadavatele a architekta. Na základě průzkumu zachovaných plánů autor přesně zrekonstruoval stavební dějiny vily Tugendhat.

Ivo Hammer dokumentuje pohnuté dějiny domu od emigrace jeho obyvatel až po ukončení památkové obnovy v roce 2012. Díky použití podrobné a novátorské metody – vědeckého konzervátorského průzkumu – dochází autor k fascinujícím výsledkům ozřejmujícím význam materiality stavby a její estetiky.

 Kniha obsahuje CD se snímky z rodinného archivu, které nebyly nikdy zveřejněny, další doplňující fotografie a dokumentaci vědeckého konzervátorského průzkumu.


„…rád přiznávám materiálům, z nichž jsou onyxová stěna nebo stěna z ušlechtilého dřeva zhotoveny, mimořádnou krásu. Jsou ze stejného důvodu a stejně krásné, jako je krásná skalní stěna v Alpách, z jejíhož vrstvení a průrev vyčteme působení přírodních živlů, nebo jako mikroskopický snímek jednobuněčného organismu. Ale takové věci si neumístíme do pokoje, abychom se jimi opakovaně kochali, už z toho důvodu ne, protože podobný požitek se velmi rychle omrzí, ale především proto, že člověk má na práci jiné věci, než pozorovat onyxové stěny nebo dýhování ušlechtilého dřeva…“

Roger Ginsburger, 1931

„…je právě toto smyslem Miesovy práce, proti tělesným potřebám vrátit práva i primárně duchovnímu smyslu života každého z nás – nakolik je to pro všechny správné a možné v jejich domově, a ne ,tam, kde se má vybudovat domov ducha´, to je sociální otázka, kterou nemůže vyřešit pan Mies…“

Grete Tugendhatová, 1931

 „…A když pozoruji listy a květy, které vynikají jako zářivé solitéry na uměřeném pozadí, když na sebe nechávám působit jako celek tyto prostory a všechno, co v nich je, potom zřetelně cítím: To je krása – to je pravda. Pravda – lze mít různé názory, ale každý, kdo vidí tyto prostory, dojde dříve nebo později k poznání, že zde je pravé umění…“

Fritz Tugendhat, 1931



Ivo Hammer (1944)
se narodil v Ulmu. Kvalifikovaný konzervátor / restaurátor. Studium dějin umění a archeologie ve Freiburgu im Breisgau a ve Vídni. Disertace o raně buržoazním realismu. V letech 1976 až 1997 vedoucí restaurátor rakouského Spolkového památkového úřadu; hlavní témata s četnými publikacemi: Beethovenův vlys Gustava Klimta (1902), románské nástěnné malby v Lambachu (kolem r. 1080) a v salcburském klášteře Nonnberg (polovina 12. stol.), historické omítky, např. fasády hradu Hohensalzburg (15. / 16. stol.); vypracování metod konzervace in situ ošetřením příčin poškození (např. minerální konsolidace, redukce obsahu solí, přeměna sádry, nanovápno). V letech 1997 až 2008 profesor na HAWK Hildesheim; založení prvního vysokoškolského kurzu konzervování / restaurování povrchů architektury v mezinárodním měřítku. V letech 2010 až 2012 předseda mezinárodní komise expertů pro památkovou obnovu vily Tugendhat THICOM.

Daniela Hammer-Tugendhatová (1946) se narodila v Caracasu ve Venezuele. Studium dějin umění a archeologie v Bernu a ve Vídni. Disertace o Hieronymu Boschovi a obrazové tradici, habilitační práce o studiích k dějinám vztahu mezi pohlavími v umění. Emeritní profesorka dějin umění Univerzity užitého umění ve Vídni a docentka ústavu dějin umění Vídeňské univerzity. Hlavní směry bádání: malířství raného novověku a dějiny umění jako kulturní věda; četné publikace, mj. Das Sichtbare und das Unsichtbare. Zur holländischen Malerei des 17. Jahrhunderts [Viditelno a neviditelno. K holandskému malířství 17. století], Köln–Weimar–Wien 2009. V letech 2009 až 2013 členka European Research Council ERC. Členka vedení Mezinárodního ústavu kulturních věd IFK ve Vídni. Rakouská státní Cena Gabriele Possannerové za r. 2009.

Wolf Tegethoff (1953) studoval dějiny umění, urbanismu a právních, sociálních a hospodářských dějin v Bonnu a na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. 1981 disertace o projektech vil a venkovských domů Miese van der Rohe. Vysokoškolský asistent v Kielu, od r. 1991 ředitel Ústředního ústavu dějin umění v Mnichově, výuka na univerzitách v Bonnu, Haifě, Innsbrucku, Mnichově, Řezně a Benátkách. Od r. 2002 profesor dějin umění h. c. na Univerzitě Ludwiga Maximiliana v Mnichově. Člen četných vědeckých komisí, např. Švýcarského institutu pro vědy o umění (od r. 1998), Institut National dʼHistoire de lʼArt (od r. 2007), Poradní komise pro vracení kulturních statků zabavených v souvislosti s nacismem (od r. 2008) a vědecké rady Nadace Bauhaus Dessau (od r. 2009). Četné publikace o díle Ludwiga Miese van der Rohe a o moderní architektuře.

TOP