Vymaňování USA z vietnamské války

199  50 

„Žádná událost americké historie nebyla tak nepochopena jako válka ve Vietnamu. Chybně se o ní informovalo tehdy a chybně na ni nahlížíme i dnes. Zřídkakdy se tak mnoho lidí mýlilo v takovém množství. Důsledky jejich nepochopení nebyly nikdy tak tragické.“

Richard M. Nixon, prezident USA (1969–1974)

Úvod

 

Dovolím si tento text začít krátkou vzpomínkou, která odhaluje moje motivy pro sepsání knihy. Vietnamská válka se všemi svými aspekty mne fascinovala už od dětství. Vzpomínám si, že v počátcích mého „bádání“ jsem sháněl prakticky jakoukoli literaturu, která se o tomto konfliktu – byť jen okrajově – zmiňovala. Nepočítám-li publikace, jejichž vydání datujeme před rokem 1989 a které byly nutně poplatné tehdejšímu režimu, informací o vietnamské válce bylo poskrovnu. Častokrát jsem se sám sebe musel ptát, proč se zajímám právě o Vietnam. Uspokojivou odpověď jsem ale nikdy nenašel. Má nejzazší vzpomínka, která by mohla můj zájem objasnit, se váže do doby, kdy mi bylo 13 let. Tehdy jsem na základní škole poslouchal výklad hodiny zeměpisu o regionu východní Asie. Zde jsem se poprvé dozvěděl, že Vietnam býval rozdělen do dvou celků, že komunistickému Severu se podařilo porazit pro-americký Jih a že rozhodující bitva, kterou Američané prohráli, se odehrála v roce 1968. Američané a prohráli válku? Proti komunistům? Více jsem se tehdy nedozvěděl, a proto studium příčin tohoto nezdaru USA už zůstalo na mně.

Porážka USA ve Vietnamu obvykle upoutává pozornost, protože malá, nerozvinutá země, a nota bene země s několikanásobně menší populací, porazila světovou supervelmoc disponující tou nejlepší vojenskou technikou na světě. A to byl jeden z důvodů, který zaujal i mne. Sám jsem vyrůstal v době, která úvahám o porážce USA dávala minimální prostor. Když mi bylo deset let, zrovna se rozpadalo bipolární uspořádání světa, což byla změna vyvolávající velká očekávání, srovnatelná snad jen s těmi, která se objevila po první či druhé světové válce. Stačí si přečíst několik publikací od Francise Fukuyami, jednoho z nejčtenějších autorů své doby, aby člověk pochopil tehdejší atmosféru plnou optimismu a nadějí. Nebylo snadné nepodlehnout iluzi, že svět dospěl do fáze jakéhosi definitiva, kde „americké“, resp. „západní“ hodnoty vítězí na plné čáře. Ujišťovali nás v tom i američtí státníci hovořící o budování „nového světového řádu“ či definující USA jako „nepostradatelnou zemi“.

Pamatuji si na vysílání televize CNN z počátku roku 1991 a na záběry nočního bombardování Iráku. Vše proběhlo rychle a – ve srovnání s jinými konflikty – jen s relativně nízkými ztrátami na lidských životech. Nedlouho poté jsem v televizi sledoval reportáže z bývalé Jugoslávie o probíhajících masových etnických čistkách. Nemohl jsem pochopit, jak se něco takového může v „civilizované“ zemi stát. Udivovalo mne, že světové společenství není schopné s tak brutální válkou skoncovat, chybí-li mandát Rady bezpečnosti OSN. K čemu, když umírají lidé? Imponovalo mi, jakým způsobem se do konfliktu vložili Američané. Byl to podobný scénář, jaký jsem si pamatoval z války v Perském zálivu a jaký se znovu opakoval v případě Kosova: rázný vojenský zásah, při kterém „ti dobří“ během několika měsíců slavili vítězství a „padouši“ byli nuceni kapitulovat.

Podobně jako mnoho mých kolegů, kteří se mnou na konci 90. let začali studovat politologii, jsem nepřikládal velký význam neúspěchu operace „Obnovená naděje“ v Somálsku. Svým rozsahem i dobou trvání představovala relativně zanedbatelnou událost. Avšak průběh operace a zejména pak její výsledek měl značnou vypovídací hodnotu. Intervence v Somálsku totiž odhalila nepřipravenost „jediné a poslední zbývající supervelmoci“, jak USA označil Zbigniew Brzezinsky, na asymetrické konflikty.

Navzdory tomu pro mne možnost, že by Amerika v nějakém konfliktu mohla selhat, byla stejně nepředstavitelná, jako to, že by skupina islámských extremistů úspěšně unesla dopravní letadla, a ta v sebevražedném útoku navedla na vybrané cíle. Teprve poté, co Spojené státy zahájily válku proti terorismu a vstoupily do boje na dvou frontách, jsem pochopil, že porážka USA nepatří do kategorie sci-fi, ale že se může stát reálnou.

Do Afghánistánu a Iráku vstupovala americká vláda s velkými ideály a s většinovou podporou americké veřejnosti. Po letech bojů, které přinášely jen dílčí úspěchy, se objevily první pochybnosti: kolik Američanů bude muset ještě zemřít a jak velké výdaje bude nutné obětovat, aby bylo dosaženo zamýšlených cílů? A jakých cílů vlastně chtějí Spojené státy dosáhnout v tisíce kilometrů vzdálených zemích?

Tyto bezpochyby legitimní otázky nutně vyvolávaly paralely s konfliktem ve Vietnamu. Podobně jako na přelomu 60. a 70. let minulého století, kdy obyvatelé od svého prezidenta očekávali, že válku brzy ukončí, bylo toto volání reflektováno výsledky voleb do Kongresu a zvyšujícím se počtem „protiválečných“ politiků. Faktem je, že jasnou představu, jak klidu zbraní dosáhnout, měl málokdo.

Osobně jsem se vždy bránil argumentům, které průběh a charakter konfliktů v Afghánistánu a Iráku přirovnávaly k působení USA ve Vietnamu. Nikoli proto, že jsem Spojené státy považoval za „neporazitelné“, ale především proto, že podobností zdaleka není tolik jako rozdílů.

Vietnam je jazykově, etnicky i nábožensky poměrně homogenní zemí, přičemž jeho obyvatelé si v průběhu staletí dokázali zachovat vlastní identitu. Irák a Afghánistán jsou naopak země rozdělené dle náboženských a etnických klíčů, které nerespektovaly historický vývoj regionu. Ve Vietnamu Američané usilovali o zachování (nekomunistického) režimu, zatímco do Iráku a Afghánistánu intervenovali proto, aby odstranili nedemokratické režimy (Record 2010: 568). Američané ve Vietnamu aktivně participovali v bojových operacích v letech 1963–1973, přičemž na vrcholu své angažovanosti (1969) v zemi působilo více než půl milionu vojáků. Během osmi let ozbrojených střetů ztratili 58 tisíc vojáků (plus 305 tisíc raněných). V letech 2003 až 2011 působila v Iráku až 180 tisícová armáda, přičemž v bojích padlo téměř 4,5 tisíc mužů a žen. Podobně i v Afghánistánu zahynulo od roku 2001 přibližně 2300 amerických vojáků (plus asi tisíc koaličních vojáků). Co se válečných ztrát týče, pak je počet padlých z Iráku a Afghánistánu dohromady jen o něco málo větší než americké ztráty ve vietnamské válce za rok 1967.

„Strašák z Vietnamu“ – jak trefně pojmenoval prezident Bush starší obavu Američanů z opakování chyb, které Ameriku přivedly do Vietnamu – se přesto zjevuje během jakékoli zahraniční intervence USA od pádu Saigonu. Zahájení tažení proti terorismu nebylo výjimkou. Není bez zajímavosti, že v prvním volebním období George Bushe mladšího vše nasvědčovalo tomu, že porážka Tálibánu a obsazení Afghánistánu proběhne bez větších komplikací. V Iráku se naopak rozpoutal naprostý chaos, se kterým Američané zjevně nepočítali. S rostoucí spirálou násilí si nikdy nevěděl rady a nelze se divit, že novináři začali vývoj v Iráku připodobňovat k situaci ve Vietnamu druhé poloviny 60. let. Avšak na konci druhého Bushova volebního období se vývoj zcela obrátil: Irák se navzdory skeptickým hlasům podařilo před odchodem posledních bojových jednotek USA stabilizovat. Naopak v Afghánistánu se iniciativy opět chopil Tálibán, a znovu získal pod svou kontrolu část území, které musel před léty vyklidit. I přes všechna opatření jednotek ISAF počet nepřátelských útoků rostl a s nimi stoupaly i počty padlých koaličních vojáků. „Strašák z Vietnamu“, kterého se podařilo vytlačit z Iráku, se v tichosti přenesl do Afghánistánu, odkud Ameriku „straší“ dodnes.

Když prezident Bush mladší obhajoval intervenci v Iráku, jakoukoli paralelu s válkou ve Vietnamu přirozeně odmítal. Paradoxně se ale dopustil jiné a stejně nepřesné analogie. Ve svých projevech totiž účelově srovnával Saddáma Husajna s Adolfem Hitlerem. Evokoval tak vzpomínku na situaci před mnichovskou konferencí z roku 1938 (včetně toho, co jí předcházelo od nástupu Hitlera k moci), kdy západní mocnosti vůči Německu uplatňovaly politiku ústupků (appeasementu), ale světové válce stejně nezabránily. Bush se „mnichovskou analogií“ snažil dokázat, že pokud nebude ihned odstraněn režim Saddáma Husajna, dopustíme se tím politiky appeasementu, za kterou bychom mohli (v budoucnu) draze zaplatit (například proto, že Husajn usiloval o zbraně hromadného ničení). Otázkou však zůstává, do jaké míry mají tyto účelově vytvořené podobnosti dvou časově, geograficky a politicky oddělených událostí smysl. S historickými analogiemi bychom měli být více než opatrní, protože vždy, když bude zájem, se nějaké podobnosti určitě najdou. To samo o sobě ale nezavdává důvod, proč by jeden neúspěch měl sloužit jako vodítko pro pochopení sledu jiných událostí.

V době vzniku této knihy Američané končí své tažení proti terorismu,[1] ale výsledek jejich snažení neodpovídá vloženému materiálnímu i nemateriálnímu úsilí. I proto je pochopitelné, že se v médiích objevují srovnání s těžkostmi války ve Vietnamu. Musím připustit, že i mě se na přednáškách studenti ptali, zda válečné úsilí prezidenta Bushe neskončí stejným nezdarem, jako to Nixonovo ve Vietnamu. „Saigonský režim padl během 2,5 roku od odchodu posledního amerického vojáka. Jak tomu bude s vládami v Kábulu a Bagdádu?“, ptal se jeden z mých studentů. Obávám se, že jej má odpověď zklamala. Na tuto otázku totiž nelze přesně odpovědět, neboť nikdo z nás neví, co všechno se ještě může stát. Dokud nepodlehneme kouzlu kartářky, „schopnosti“ čtení z kávové sedliny či jiným pověrám a iluzím, budeme se muset spokojit s tím, že budoucnost předvídat nelze. Chápu, že takto si tazatel odpověď nepředstavoval; copak neexistují indikátory, podle kterých bychom mohli pomocí vědeckých postupů stanovit predikci budoucího vývoje? Samozřejmě, že existují a věda na to má své metody. Problém ale spočívá v tom, jak mi otázka byla položena. Nelze totiž hledat souvislost mezi perspektivou přežití vlád Jižního Vietnamu a Iráku, resp. Afghánistánu. Takový výběr dává dohromady války již skončené s těmi, které stále probíhají. Tazatel vycházel z chybného předpokladu, že mezi výsledky zmiňovaných válek existuje příčinná kauzalita. A k tomuto úsudku dospěl jen proto, že jejich vývoj neprobíhal tak, jak Američané původně očekávali.

Účelové vytváření analogií by nás nemělo odradit od hledání chyb, ze kterých bychom se mohli zpětně poučit. Amerika ve Vietnamu objektivně nedosáhla svých cílů a je vhodné se ptát, proč se tak stalo. V předkládané práci jsem se pokusil zhodnotit „vietnamskou“ politiku prezidenta Richarda Nixona a proces amerického vymaňování z Vietnamu. Po jejím přečtení by měl být čtenář schopen zhodnotit, jak velkou výzvou pro Spojené státy válka ve Vietnamu byla.

Snažím se soustředit zejména na:

a) způsob, jakým se vláda USA snažila stáhnout vojska z Vietnamu, aniž by přitom musela přiznat porážku;

b) chyby, kterých se během tohoto procesu dopustila a čeho se mohla vyvarovat.

Postupoval jsem za pomoci analyticko-deskriptivní metody a práci rozdělil do šesti chronologicky řazených kapitol.

První kapitola „Vstup USA do vietnamské války“ čtenáře uvede do problematiky indočínského konfliktu po druhé světové válce a mapuje příčiny americké angažovanosti v této části světa. Soustředím se na incident v Tonkinském zálivu, který prezidentovi umožnil Johnsonovi přímou intervenci. Cílem první kapitoly je ukázat, že vstup USA do války byl postupný a gradoval už od padesátých let. V následující části téže kapitoly se zaměřím zejména na rok 1968 – na ofenzívu Tet a prezidentské volby v listopadu 1968.

Druhá kapitola se věnuje Nixonově vietnamské politice a je zásadní pro pochopení amerického neúspěchu. Analyzuji v něm projevy prezidenta Nixona, jeho slib ukončit válku a přinést „mír se ctí“, vztahy a závazky mezi Spojenými státy s Republikou
Vietnam a  tzv. proces vietnamizace, tj. proces postupného stahování americké armády a předávání větší zodpovědnosti jihovietnamské straně.

Ve třetí kapitole analyzuji úspěchy a nezdary americké strany při budování jihovietnamské společnosti. Vymezil jsem tři základní problémy, které se v průběhu války dařilo řešit s proměnlivými úspěchy: legitimita saigonské vlády, bezpečnostně-politická situace a dopady americké hospodářské pomoci.

Ve čtvrté kapitole zjišťuji, jaké dopady mělo rozšíření války do Kambodži (1970) a Laosu (1971). Opět vycházím z Nixonových projevů – sleduji jeho motivaci a výsledky, jichž dosáhl. Upozorňuji na problémy americké armády, nárůst drogové závislosti mezi branci a protiválečné demonstrace, které v tehdejších Spojených státech dosáhly svého vrcholu.

V páté kapitole jsem se zaměřil na jednání Henryho Kissingera v Paříži a jeho průlomový návrh, který již jako podmínku pro uzavření míru nevyžadoval to, o co usilovaly všechny administrativy před Richardem Nixonem, tj. oboustranné stažení všech cizích vojsk z Republiky Vietnam. Snažím se vysvětlit, z jakého důvodu bylo pro severovietnamskou stranu výhodnější vsadit na vojenské řešení a proč jarní ofenzíva v roce 1972 selhala. Rovněž se věnuji reakcím prezidenta Nixona a důvodům, kvůli nimž se jihovietnamská strana distancovala od podpisu návrhu mírové smlouvy. Zevrubně se zabývám i samotným obsahem mírové dohody, resp. tím, zda splnila sliby, se kterými prezident Nixon v roce 1969 nastupoval do úřadu.

V závěrečné kapitole pátrám po příčinách pádu Jižního Vietnamu. Odhaluji politickou krizi ve Spojených státech, oslabení výkonné moci v důsledku aféry Watergate. Kritickým okamžikem administrativy se stalo hlasování o rozpočtu, které drasticky omezilo pomoc Jižnímu Vietnamu. Od poloviny roku 1974 se saigonská administrativa v důsledku nedostatku financí, rozsáhlé korupce a rostoucí aktivity komunistů dostala do krize, která v dubnu 1975 vyústila ve zhroucení režimu.

Odpovědi na výše uvedené otázky jsem hledal nejen v odborné literatuře, ale také během svých opakovaných návštěv Vietnamu. Měl jsem příležitost procházet místa větších či menších bitev, muzea, pomníky, podzemní tunely Vietkongu, rýžová políčka na venkově, ale také krásné (a drahé) hotely v Saigonu, kde bývali před desítkami let ubytování zahraniční novináři. V roce 2011 jsem měl možnost přednášet na Hanoi University ve Vietnamu a své poznatky konfrontovat s místními akademiky.

O konfliktu v Indočíně bylo v českém jazyce publikováno relativně málo odborné literatury. V dobách socialistického Československa se na našem trhu objevily pouze dvě významné publikace: USA a jihovýchodní Asie po druhé světové válce od autorského kolektivu, která svým rozsahem i obsahem zůstává patrně nepřekonaná, nicméně je poznamenána dobou vydání a pro úzce vymezené téma této práce poněkud stručná. Obdobně je na tom i druhá zmíněná kniha, Vietnamská válka, sepsaná vietnamsko-českým kolektivem a zabývající se celou historií Vietnamu, pravěkem počínaje.

Od roku 1989 se na českém trhu objevilo několik děl o vietnamské válce, která jsou ve velké většině pouhými překlady publikací zahraničních autorů. Z prvních překladů, které se v polovině devadesátých let na českém knižním trhu objevily, je třeba připomenout zdařilé práce Volání polnice generála Dave Richarda Palmera a obsáhlou publikaci Vietnam – Ilustrovaná historie konfliktu v jihovýchodní Asii (autorský kolektiv). Obě knihy reprezentují stanovisko armádních kruhů USA. O vyváženou a nestrannou analýzu se pokusil Douglas Welsh svou prací Úplná historie vietnamské války, jejíž text je provázen množstvím zajímavých fotografií, a Marc Frey s útlou studií Dějiny vietnamské války. Naprosto klíčové dílo k tématu americké angažovanosti ve vietnamské válce představuje kniha Anatomy of a War – Vietnam, the United States, and the Modern Historical Experience (Anatomie války – Vietnam, Spojené státy a historická zkušenost v době moderní) od Gabriela Kolka. Stejně kvalitní práci, byť méně objemnou, sepsal George Donelson Moss pod názvem Vietnam, an American Ordeal (Vietnam – americké trauma). Jednou z prvních „vlaštovek“ českého autora je Válka ve Vietnamu (1964–1975) Daniela Kamase, vydaná na konci devadesátých let. Autor v předmluvě uvádí, že se snažil o shrnutí nejdůležitějších faktů, ale jeho kniha je zaměřena na vojenskou historii a otevřeně straní Spojeným států americkým a Jižnímu Vietnamu. Za stěžejní práci pro pochopení procesu stahování Američanů
z Vietnamu považuji Ending the Vietnam War – a History of America´s Involvement in and Extrication from the Vietnam War (Ukončení války ve Vietnamu – historie americké angažovanosti a vyproštění z vietnamské války) od Henryho Kissingera. Autor – který působil jako poradce pro národní bezpečnost prezidenta Nixona – popisuje svou úlohu v Bílém domě v době vymaňování USA z Vietnamu a přináší pohled hlavního účastníka mírových jednání v Paříži. Další významné práce z řad spolupracovníků vlády napsal Allan E. Goodman jako zástupce náměstka ministra zahraničí (1969–1973): The Lost Peace (Ztracený mír) a Sir Robert Thompson – Peace is not at Hand (Mír není na dosah ruky) – britský odborník na protipartyzánskou činnost. Kritickou studii o roli Nixona a Kissingera při vymanění Ameriky z Vietnamu zpracoval Lary Berman v knize No Peace, No Honor – Nixon, Kissinger and Betrayal in Vietnam (Ani mír, ani čest – Nixon, Kissinger a zrada ve Vietnamu). Berman své názory zakládá mj. na nově odtajněných archivech a rozhovorech se členy saigonské administrativy. Do stejné kritické kategorie můžeme zařadit knihu Nixon, Ford, and the Abandonment of South Vietnam (Nixon, Ford a opuštění Jižního Vietnamu) od autorů J. Edwarda Lee a H. C. Haynswortha. Pro pochopení severovietnamského vidění konfliktu je možné doporučit knihu generála Vo Nguyen Giapa The Military Art of People´s War (Vojenské umění lidové války), ohlédnutí generála Van Tien Dunga za vítězstvím nad Jižním Vietnamem Our Great Spring Victory (Naše velké jarní vítězství) nebo vzpomínky člena Prozatímní revoluční vlády Truong Nhu Tanga: Journal of a Vietcong (Deník Vietkonga). Velmi přínosné pro sepsání této práce byly i reflexe třech novinářů nad příčinami pádu Saigonu: Cruel April (Krutý duben) od Oliviera Todda, 55 Days – The Fall of South Vietnam (55 dní pádu Jižního Vietnamu) Alana Dawsona a The Fall of Saigon – Sudden End of a Long War (Pád Saigonu – rychlý konec dlouhé války) Davida Butlera.

Zahraniční publikace, které uvádím v seznamu literatury, jsem si většinou pořídil při svých studiích v USA či během opakovaných cest do Vietnamu, jelikož valná většina z nich je na českém trhu nedostupná. Snažil jsem se co nejvíce čerpat z původních dokumentů a materiálů, z nichž většina je dostupná na internetu. Nejobsáhlejší seznam dokumentů týkající se americké zahraniční politiky vůči Vietnamu v letech 1945–1975 je uveřejněn na stránkách profesora Vincenta Ferraro (Mount Holyoke College). Velmi přínosné jsou webové stránky American Presidency Project, které nabízí zaznamenané projevy všech amerických státníků počínaje vládou F. D. Roosevelta (Inaugurační projevy, Projevy o stavu Unie, tzv. Public Papers, televizní a rozhlasové projevy, projevy na stranických konventech, programové platformy, apod.). Velmi důležité dokumenty a eseje shromáždil i prof. Robert J. McMahon a knižně vydal jako Major Problems in the History of the Vietnam War (Hlavní problémy v historii vietnamské války) a George Donelson Moss ve sborníku A Vietnam Reader, Sources and Essays (Vietnamská akta, zdroje a eseje).

Co se překladů týče, v práci záměrně používám anglických zkratek – např. Frontu národního osvobození (National Liberation Front) pod zkratkou NLF, jihovietnamská armáda (Army of Republic of Vietnam) ARVN apod., jelikož mnohé termíny nemají v českém jazyce vlastní ekvivalent. V této práci rovněž nepoužívám vietnamské výrazy, ale jejich mezinárodní (tj. anglické) ekvivalenty. Vietnamština je sice jediným jazykem ve východní Asii, který převzal latinskou abecedu, ale má množství specifické diakritiky, kterou česká či anglická klávesnice nezná; například významné město Đà Nẵng zjednodušuji na Da Nang, jméno viceprezidenta Trần Văn Hươnga na Tran Van Huong a podobně. Vietnamská jména mají ještě tu zvláštnost, že příjmení se klade před křestní jméno. Když tedy mluvíme o prezidentu Minhovi, maršálu Ky nebo generálu Vienovi, technicky vzato se dopouštíme chyby. Je to jako bychom Johna F. Kennedyho označovali jako „prezidenta Johna“. Tento fakt je způsoben relativně malým počtem jmen a příjmení ve vietnamštině.[2] Pro komunistické partyzány v Jižním Vietnamu používám termín Vietkong (volně přeloženo: vietnamský komunista), avšak někteří historikové (Tucker, Turley) se mu záměrně vyhýbají a raději používají termín Lidově osvobozenecká armáda, PLAF (People’s Liberation Armed Forces). Slovo Vietkong totiž původně využívala saigonská vláda k označení komunistické opozice, čímž získalo hanlivý kontext. Domnívám se však, že termín do jisté míry změnil svůj obsah a přestal být užíván pouze v pejorativním kontextu, ostatně sami „vietkongové“ se k němu hrdě hlásí. Pro jihovietnamskou armádu se v literatuře používá dvou ekvivalentů – ARVN (Army of Republic of Vietnam) pro Armádu Republiky Vietnam a RVNAF (Republic of Vietnam Armed Forces) pro Ozbrojené síly Republiky Vietnam. Dvojí označení má i severovietnamská armáda: vietnamští historikové hovoří o Lidové armádě Vietnamu (anglicky překládáno jako People´s Army of Vietnam, PAVN), čímž vyjadřují svůj politický postoj k problému nedělitelnosti Vietnamu
(jedna vláda, jedna armáda). Američtí historikové spíše užívají North Vietnamese Army (Severovietnamská armáda), aby zřetelně rozlišili, že existovala i jihovietnamská vláda a armáda.

K dalším nepřesnostem dochází při uvádění správných názvů vlád zastupujících část populace na území dnešního Vietnamu. Dělení z dob vietnamské války na komunisty ovládaný Severní Vietnam (NVN) a pro-americký Jižní Vietnam (SVN), nemá nic společného s historickým dělením Vietnamu. Vietnam tradičně tvořily tři části – Tonkin (vietnamsky: Bac Ky), leží na severu kolem Hanoje; Annam (Trung Ky), střední Vietnam s bývalým hlavním městem Hue a Kočinčína (Nam Bo) zcela na jihu kolem delty řeky Mekong a oblastí okolo Saigonu. Rozdělen do zmíněných tří celků existoval Vietnam až do Ženevské konference (1954), která vytyčila hranice jednoho Vietnamu, dočasně a pouze administrativně (nikoli politicky) rozděleného na
Vietnamskou demokratickou republiku (DRV) a Vietnamský stát, resp. od roku 1955 Republiku Vietnam (RVN). Teprve od léta 1969 – když Fronta národního osvobození (NLF) vyhlásila svou Prozatímní revoluční vládu (PRG) – existovaly na území Vietnamu tři vlády: komunistický Severní Vietnam (DRV), Američany podporovaný Jižní Vietnam (RVN) a Republika Jižní Vietnam (RSVN), kterou zastupovala Prozatímní revoluční vláda (PRG).

Předkládaná práce je členěna do šesti hlavních kapitol, které chronologicky sledují evoluci americké angažovanosti ve Vietnamu, přičemž hlavní důraz je kladen na první volební období prezidenta Nixona (1969–1973). Právě v této etapě došlo k největší eskalaci demonstrace vojenské síly, následně k úplnému stažení amerických vojsk, a krátce nato i k podepsání míru v Paříži.

 


[1]
Přítomnost amerických vojsk v Iráku byla formálně ukončena v prosinci 2011 a v zemi nadále zůstali pouze vojenští poradci. Afghánistán by měl poslední zahraniční voják opustit ke konci roku 2014.

[2]
Jen pro ilustraci, příjmení „Nguyen“ bychom mohli najít až u čtyř desítek postav, které se nějakým způsobem zapsaly do historie třetí indočínské války (1973–1975).


Formát: 152 stran Vydání: 1 ISBN: 978-80-7485-019-6 Rok vydání: 2014

„Žádná událost americké historie nebyla tak nepochopena jako válka ve Vietnamu. Chybně se o ní informovalo tehdy a chybně na ni nahlížíme i dnes. Zřídkakdy se tak mnoho lidí mýlilo v takovém množství. Důsledky jejich nepochopení nebyly nikdy tak tragické.“

Richard M. Nixon, prezident USA (1969–1974)

Úvod

 

Dovolím si tento text začít krátkou vzpomínkou, která odhaluje moje motivy pro sepsání knihy. Vietnamská válka se všemi svými aspekty mne fascinovala už od dětství. Vzpomínám si, že v počátcích mého „bádání“ jsem sháněl prakticky jakoukoli literaturu, která se o tomto konfliktu – byť jen okrajově – zmiňovala. Nepočítám-li publikace, jejichž vydání datujeme před rokem 1989 a které byly nutně poplatné tehdejšímu režimu, informací o vietnamské válce bylo poskrovnu. Častokrát jsem se sám sebe musel ptát, proč se zajímám právě o Vietnam. Uspokojivou odpověď jsem ale nikdy nenašel. Má nejzazší vzpomínka, která by mohla můj zájem objasnit, se váže do doby, kdy mi bylo 13 let. Tehdy jsem na základní škole poslouchal výklad hodiny zeměpisu o regionu východní Asie. Zde jsem se poprvé dozvěděl, že Vietnam býval rozdělen do dvou celků, že komunistickému Severu se podařilo porazit pro-americký Jih a že rozhodující bitva, kterou Američané prohráli, se odehrála v roce 1968. Američané a prohráli válku? Proti komunistům? Více jsem se tehdy nedozvěděl, a proto studium příčin tohoto nezdaru USA už zůstalo na mně.

Porážka USA ve Vietnamu obvykle upoutává pozornost, protože malá, nerozvinutá země, a nota bene země s několikanásobně menší populací, porazila světovou supervelmoc disponující tou nejlepší vojenskou technikou na světě. A to byl jeden z důvodů, který zaujal i mne. Sám jsem vyrůstal v době, která úvahám o porážce USA dávala minimální prostor. Když mi bylo deset let, zrovna se rozpadalo bipolární uspořádání světa, což byla změna vyvolávající velká očekávání, srovnatelná snad jen s těmi, která se objevila po první či druhé světové válce. Stačí si přečíst několik publikací od Francise Fukuyami, jednoho z nejčtenějších autorů své doby, aby člověk pochopil tehdejší atmosféru plnou optimismu a nadějí. Nebylo snadné nepodlehnout iluzi, že svět dospěl do fáze jakéhosi definitiva, kde „americké“, resp. „západní“ hodnoty vítězí na plné čáře. Ujišťovali nás v tom i američtí státníci hovořící o budování „nového světového řádu“ či definující USA jako „nepostradatelnou zemi“.

Pamatuji si na vysílání televize CNN z počátku roku 1991 a na záběry nočního bombardování Iráku. Vše proběhlo rychle a – ve srovnání s jinými konflikty – jen s relativně nízkými ztrátami na lidských životech. Nedlouho poté jsem v televizi sledoval reportáže z bývalé Jugoslávie o probíhajících masových etnických čistkách. Nemohl jsem pochopit, jak se něco takového může v „civilizované“ zemi stát. Udivovalo mne, že světové společenství není schopné s tak brutální válkou skoncovat, chybí-li mandát Rady bezpečnosti OSN. K čemu, když umírají lidé? Imponovalo mi, jakým způsobem se do konfliktu vložili Američané. Byl to podobný scénář, jaký jsem si pamatoval z války v Perském zálivu a jaký se znovu opakoval v případě Kosova: rázný vojenský zásah, při kterém „ti dobří“ během několika měsíců slavili vítězství a „padouši“ byli nuceni kapitulovat.

Podobně jako mnoho mých kolegů, kteří se mnou na konci 90. let začali studovat politologii, jsem nepřikládal velký význam neúspěchu operace „Obnovená naděje“ v Somálsku. Svým rozsahem i dobou trvání představovala relativně zanedbatelnou událost. Avšak průběh operace a zejména pak její výsledek měl značnou vypovídací hodnotu. Intervence v Somálsku totiž odhalila nepřipravenost „jediné a poslední zbývající supervelmoci“, jak USA označil Zbigniew Brzezinsky, na asymetrické konflikty.

Navzdory tomu pro mne možnost, že by Amerika v nějakém konfliktu mohla selhat, byla stejně nepředstavitelná, jako to, že by skupina islámských extremistů úspěšně unesla dopravní letadla, a ta v sebevražedném útoku navedla na vybrané cíle. Teprve poté, co Spojené státy zahájily válku proti terorismu a vstoupily do boje na dvou frontách, jsem pochopil, že porážka USA nepatří do kategorie sci-fi, ale že se může stát reálnou.

Do Afghánistánu a Iráku vstupovala americká vláda s velkými ideály a s většinovou podporou americké veřejnosti. Po letech bojů, které přinášely jen dílčí úspěchy, se objevily první pochybnosti: kolik Američanů bude muset ještě zemřít a jak velké výdaje bude nutné obětovat, aby bylo dosaženo zamýšlených cílů? A jakých cílů vlastně chtějí Spojené státy dosáhnout v tisíce kilometrů vzdálených zemích?

Tyto bezpochyby legitimní otázky nutně vyvolávaly paralely s konfliktem ve Vietnamu. Podobně jako na přelomu 60. a 70. let minulého století, kdy obyvatelé od svého prezidenta očekávali, že válku brzy ukončí, bylo toto volání reflektováno výsledky voleb do Kongresu a zvyšujícím se počtem „protiválečných“ politiků. Faktem je, že jasnou představu, jak klidu zbraní dosáhnout, měl málokdo.

Osobně jsem se vždy bránil argumentům, které průběh a charakter konfliktů v Afghánistánu a Iráku přirovnávaly k působení USA ve Vietnamu. Nikoli proto, že jsem Spojené státy považoval za „neporazitelné“, ale především proto, že podobností zdaleka není tolik jako rozdílů.

Vietnam je jazykově, etnicky i nábožensky poměrně homogenní zemí, přičemž jeho obyvatelé si v průběhu staletí dokázali zachovat vlastní identitu. Irák a Afghánistán jsou naopak země rozdělené dle náboženských a etnických klíčů, které nerespektovaly historický vývoj regionu. Ve Vietnamu Američané usilovali o zachování (nekomunistického) režimu, zatímco do Iráku a Afghánistánu intervenovali proto, aby odstranili nedemokratické režimy (Record 2010: 568). Američané ve Vietnamu aktivně participovali v bojových operacích v letech 1963–1973, přičemž na vrcholu své angažovanosti (1969) v zemi působilo více než půl milionu vojáků. Během osmi let ozbrojených střetů ztratili 58 tisíc vojáků (plus 305 tisíc raněných). V letech 2003 až 2011 působila v Iráku až 180 tisícová armáda, přičemž v bojích padlo téměř 4,5 tisíc mužů a žen. Podobně i v Afghánistánu zahynulo od roku 2001 přibližně 2300 amerických vojáků (plus asi tisíc koaličních vojáků). Co se válečných ztrát týče, pak je počet padlých z Iráku a Afghánistánu dohromady jen o něco málo větší než americké ztráty ve vietnamské válce za rok 1967.

„Strašák z Vietnamu“ – jak trefně pojmenoval prezident Bush starší obavu Američanů z opakování chyb, které Ameriku přivedly do Vietnamu – se přesto zjevuje během jakékoli zahraniční intervence USA od pádu Saigonu. Zahájení tažení proti terorismu nebylo výjimkou. Není bez zajímavosti, že v prvním volebním období George Bushe mladšího vše nasvědčovalo tomu, že porážka Tálibánu a obsazení Afghánistánu proběhne bez větších komplikací. V Iráku se naopak rozpoutal naprostý chaos, se kterým Američané zjevně nepočítali. S rostoucí spirálou násilí si nikdy nevěděl rady a nelze se divit, že novináři začali vývoj v Iráku připodobňovat k situaci ve Vietnamu druhé poloviny 60. let. Avšak na konci druhého Bushova volebního období se vývoj zcela obrátil: Irák se navzdory skeptickým hlasům podařilo před odchodem posledních bojových jednotek USA stabilizovat. Naopak v Afghánistánu se iniciativy opět chopil Tálibán, a znovu získal pod svou kontrolu část území, které musel před léty vyklidit. I přes všechna opatření jednotek ISAF počet nepřátelských útoků rostl a s nimi stoupaly i počty padlých koaličních vojáků. „Strašák z Vietnamu“, kterého se podařilo vytlačit z Iráku, se v tichosti přenesl do Afghánistánu, odkud Ameriku „straší“ dodnes.

Když prezident Bush mladší obhajoval intervenci v Iráku, jakoukoli paralelu s válkou ve Vietnamu přirozeně odmítal. Paradoxně se ale dopustil jiné a stejně nepřesné analogie. Ve svých projevech totiž účelově srovnával Saddáma Husajna s Adolfem Hitlerem. Evokoval tak vzpomínku na situaci před mnichovskou konferencí z roku 1938 (včetně toho, co jí předcházelo od nástupu Hitlera k moci), kdy západní mocnosti vůči Německu uplatňovaly politiku ústupků (appeasementu), ale světové válce stejně nezabránily. Bush se „mnichovskou analogií“ snažil dokázat, že pokud nebude ihned odstraněn režim Saddáma Husajna, dopustíme se tím politiky appeasementu, za kterou bychom mohli (v budoucnu) draze zaplatit (například proto, že Husajn usiloval o zbraně hromadného ničení). Otázkou však zůstává, do jaké míry mají tyto účelově vytvořené podobnosti dvou časově, geograficky a politicky oddělených událostí smysl. S historickými analogiemi bychom měli být více než opatrní, protože vždy, když bude zájem, se nějaké podobnosti určitě najdou. To samo o sobě ale nezavdává důvod, proč by jeden neúspěch měl sloužit jako vodítko pro pochopení sledu jiných událostí.

V době vzniku této knihy Američané končí své tažení proti terorismu,[1] ale výsledek jejich snažení neodpovídá vloženému materiálnímu i nemateriálnímu úsilí. I proto je pochopitelné, že se v médiích objevují srovnání s těžkostmi války ve Vietnamu. Musím připustit, že i mě se na přednáškách studenti ptali, zda válečné úsilí prezidenta Bushe neskončí stejným nezdarem, jako to Nixonovo ve Vietnamu. „Saigonský režim padl během 2,5 roku od odchodu posledního amerického vojáka. Jak tomu bude s vládami v Kábulu a Bagdádu?“, ptal se jeden z mých studentů. Obávám se, že jej má odpověď zklamala. Na tuto otázku totiž nelze přesně odpovědět, neboť nikdo z nás neví, co všechno se ještě může stát. Dokud nepodlehneme kouzlu kartářky, „schopnosti“ čtení z kávové sedliny či jiným pověrám a iluzím, budeme se muset spokojit s tím, že budoucnost předvídat nelze. Chápu, že takto si tazatel odpověď nepředstavoval; copak neexistují indikátory, podle kterých bychom mohli pomocí vědeckých postupů stanovit predikci budoucího vývoje? Samozřejmě, že existují a věda na to má své metody. Problém ale spočívá v tom, jak mi otázka byla položena. Nelze totiž hledat souvislost mezi perspektivou přežití vlád Jižního Vietnamu a Iráku, resp. Afghánistánu. Takový výběr dává dohromady války již skončené s těmi, které stále probíhají. Tazatel vycházel z chybného předpokladu, že mezi výsledky zmiňovaných válek existuje příčinná kauzalita. A k tomuto úsudku dospěl jen proto, že jejich vývoj neprobíhal tak, jak Američané původně očekávali.

Účelové vytváření analogií by nás nemělo odradit od hledání chyb, ze kterých bychom se mohli zpětně poučit. Amerika ve Vietnamu objektivně nedosáhla svých cílů a je vhodné se ptát, proč se tak stalo. V předkládané práci jsem se pokusil zhodnotit „vietnamskou“ politiku prezidenta Richarda Nixona a proces amerického vymaňování z Vietnamu. Po jejím přečtení by měl být čtenář schopen zhodnotit, jak velkou výzvou pro Spojené státy válka ve Vietnamu byla.

Snažím se soustředit zejména na:

a) způsob, jakým se vláda USA snažila stáhnout vojska z Vietnamu, aniž by přitom musela přiznat porážku;

b) chyby, kterých se během tohoto procesu dopustila a čeho se mohla vyvarovat.

Postupoval jsem za pomoci analyticko-deskriptivní metody a práci rozdělil do šesti chronologicky řazených kapitol.

První kapitola „Vstup USA do vietnamské války“ čtenáře uvede do problematiky indočínského konfliktu po druhé světové válce a mapuje příčiny americké angažovanosti v této části světa. Soustředím se na incident v Tonkinském zálivu, který prezidentovi umožnil Johnsonovi přímou intervenci. Cílem první kapitoly je ukázat, že vstup USA do války byl postupný a gradoval už od padesátých let. V následující části téže kapitoly se zaměřím zejména na rok 1968 – na ofenzívu Tet a prezidentské volby v listopadu 1968.

Druhá kapitola se věnuje Nixonově vietnamské politice a je zásadní pro pochopení amerického neúspěchu. Analyzuji v něm projevy prezidenta Nixona, jeho slib ukončit válku a přinést „mír se ctí“, vztahy a závazky mezi Spojenými státy s Republikou
Vietnam a  tzv. proces vietnamizace, tj. proces postupného stahování americké armády a předávání větší zodpovědnosti jihovietnamské straně.

Ve třetí kapitole analyzuji úspěchy a nezdary americké strany při budování jihovietnamské společnosti. Vymezil jsem tři základní problémy, které se v průběhu války dařilo řešit s proměnlivými úspěchy: legitimita saigonské vlády, bezpečnostně-politická situace a dopady americké hospodářské pomoci.

Ve čtvrté kapitole zjišťuji, jaké dopady mělo rozšíření války do Kambodži (1970) a Laosu (1971). Opět vycházím z Nixonových projevů – sleduji jeho motivaci a výsledky, jichž dosáhl. Upozorňuji na problémy americké armády, nárůst drogové závislosti mezi branci a protiválečné demonstrace, které v tehdejších Spojených státech dosáhly svého vrcholu.

V páté kapitole jsem se zaměřil na jednání Henryho Kissingera v Paříži a jeho průlomový návrh, který již jako podmínku pro uzavření míru nevyžadoval to, o co usilovaly všechny administrativy před Richardem Nixonem, tj. oboustranné stažení všech cizích vojsk z Republiky Vietnam. Snažím se vysvětlit, z jakého důvodu bylo pro severovietnamskou stranu výhodnější vsadit na vojenské řešení a proč jarní ofenzíva v roce 1972 selhala. Rovněž se věnuji reakcím prezidenta Nixona a důvodům, kvůli nimž se jihovietnamská strana distancovala od podpisu návrhu mírové smlouvy. Zevrubně se zabývám i samotným obsahem mírové dohody, resp. tím, zda splnila sliby, se kterými prezident Nixon v roce 1969 nastupoval do úřadu.

V závěrečné kapitole pátrám po příčinách pádu Jižního Vietnamu. Odhaluji politickou krizi ve Spojených státech, oslabení výkonné moci v důsledku aféry Watergate. Kritickým okamžikem administrativy se stalo hlasování o rozpočtu, které drasticky omezilo pomoc Jižnímu Vietnamu. Od poloviny roku 1974 se saigonská administrativa v důsledku nedostatku financí, rozsáhlé korupce a rostoucí aktivity komunistů dostala do krize, která v dubnu 1975 vyústila ve zhroucení režimu.

Odpovědi na výše uvedené otázky jsem hledal nejen v odborné literatuře, ale také během svých opakovaných návštěv Vietnamu. Měl jsem příležitost procházet místa větších či menších bitev, muzea, pomníky, podzemní tunely Vietkongu, rýžová políčka na venkově, ale také krásné (a drahé) hotely v Saigonu, kde bývali před desítkami let ubytování zahraniční novináři. V roce 2011 jsem měl možnost přednášet na Hanoi University ve Vietnamu a své poznatky konfrontovat s místními akademiky.

O konfliktu v Indočíně bylo v českém jazyce publikováno relativně málo odborné literatury. V dobách socialistického Československa se na našem trhu objevily pouze dvě významné publikace: USA a jihovýchodní Asie po druhé světové válce od autorského kolektivu, která svým rozsahem i obsahem zůstává patrně nepřekonaná, nicméně je poznamenána dobou vydání a pro úzce vymezené téma této práce poněkud stručná. Obdobně je na tom i druhá zmíněná kniha, Vietnamská válka, sepsaná vietnamsko-českým kolektivem a zabývající se celou historií Vietnamu, pravěkem počínaje.

Od roku 1989 se na českém trhu objevilo několik děl o vietnamské válce, která jsou ve velké většině pouhými překlady publikací zahraničních autorů. Z prvních překladů, které se v polovině devadesátých let na českém knižním trhu objevily, je třeba připomenout zdařilé práce Volání polnice generála Dave Richarda Palmera a obsáhlou publikaci Vietnam – Ilustrovaná historie konfliktu v jihovýchodní Asii (autorský kolektiv). Obě knihy reprezentují stanovisko armádních kruhů USA. O vyváženou a nestrannou analýzu se pokusil Douglas Welsh svou prací Úplná historie vietnamské války, jejíž text je provázen množstvím zajímavých fotografií, a Marc Frey s útlou studií Dějiny vietnamské války. Naprosto klíčové dílo k tématu americké angažovanosti ve vietnamské válce představuje kniha Anatomy of a War – Vietnam, the United States, and the Modern Historical Experience (Anatomie války – Vietnam, Spojené státy a historická zkušenost v době moderní) od Gabriela Kolka. Stejně kvalitní práci, byť méně objemnou, sepsal George Donelson Moss pod názvem Vietnam, an American Ordeal (Vietnam – americké trauma). Jednou z prvních „vlaštovek“ českého autora je Válka ve Vietnamu (1964–1975) Daniela Kamase, vydaná na konci devadesátých let. Autor v předmluvě uvádí, že se snažil o shrnutí nejdůležitějších faktů, ale jeho kniha je zaměřena na vojenskou historii a otevřeně straní Spojeným států americkým a Jižnímu Vietnamu. Za stěžejní práci pro pochopení procesu stahování Američanů
z Vietnamu považuji Ending the Vietnam War – a History of America´s Involvement in and Extrication from the Vietnam War (Ukončení války ve Vietnamu – historie americké angažovanosti a vyproštění z vietnamské války) od Henryho Kissingera. Autor – který působil jako poradce pro národní bezpečnost prezidenta Nixona – popisuje svou úlohu v Bílém domě v době vymaňování USA z Vietnamu a přináší pohled hlavního účastníka mírových jednání v Paříži. Další významné práce z řad spolupracovníků vlády napsal Allan E. Goodman jako zástupce náměstka ministra zahraničí (1969–1973): The Lost Peace (Ztracený mír) a Sir Robert Thompson – Peace is not at Hand (Mír není na dosah ruky) – britský odborník na protipartyzánskou činnost. Kritickou studii o roli Nixona a Kissingera při vymanění Ameriky z Vietnamu zpracoval Lary Berman v knize No Peace, No Honor – Nixon, Kissinger and Betrayal in Vietnam (Ani mír, ani čest – Nixon, Kissinger a zrada ve Vietnamu). Berman své názory zakládá mj. na nově odtajněných archivech a rozhovorech se členy saigonské administrativy. Do stejné kritické kategorie můžeme zařadit knihu Nixon, Ford, and the Abandonment of South Vietnam (Nixon, Ford a opuštění Jižního Vietnamu) od autorů J. Edwarda Lee a H. C. Haynswortha. Pro pochopení severovietnamského vidění konfliktu je možné doporučit knihu generála Vo Nguyen Giapa The Military Art of People´s War (Vojenské umění lidové války), ohlédnutí generála Van Tien Dunga za vítězstvím nad Jižním Vietnamem Our Great Spring Victory (Naše velké jarní vítězství) nebo vzpomínky člena Prozatímní revoluční vlády Truong Nhu Tanga: Journal of a Vietcong (Deník Vietkonga). Velmi přínosné pro sepsání této práce byly i reflexe třech novinářů nad příčinami pádu Saigonu: Cruel April (Krutý duben) od Oliviera Todda, 55 Days – The Fall of South Vietnam (55 dní pádu Jižního Vietnamu) Alana Dawsona a The Fall of Saigon – Sudden End of a Long War (Pád Saigonu – rychlý konec dlouhé války) Davida Butlera.

Zahraniční publikace, které uvádím v seznamu literatury, jsem si většinou pořídil při svých studiích v USA či během opakovaných cest do Vietnamu, jelikož valná většina z nich je na českém trhu nedostupná. Snažil jsem se co nejvíce čerpat z původních dokumentů a materiálů, z nichž většina je dostupná na internetu. Nejobsáhlejší seznam dokumentů týkající se americké zahraniční politiky vůči Vietnamu v letech 1945–1975 je uveřejněn na stránkách profesora Vincenta Ferraro (Mount Holyoke College). Velmi přínosné jsou webové stránky American Presidency Project, které nabízí zaznamenané projevy všech amerických státníků počínaje vládou F. D. Roosevelta (Inaugurační projevy, Projevy o stavu Unie, tzv. Public Papers, televizní a rozhlasové projevy, projevy na stranických konventech, programové platformy, apod.). Velmi důležité dokumenty a eseje shromáždil i prof. Robert J. McMahon a knižně vydal jako Major Problems in the History of the Vietnam War (Hlavní problémy v historii vietnamské války) a George Donelson Moss ve sborníku A Vietnam Reader, Sources and Essays (Vietnamská akta, zdroje a eseje).

Co se překladů týče, v práci záměrně používám anglických zkratek – např. Frontu národního osvobození (National Liberation Front) pod zkratkou NLF, jihovietnamská armáda (Army of Republic of Vietnam) ARVN apod., jelikož mnohé termíny nemají v českém jazyce vlastní ekvivalent. V této práci rovněž nepoužívám vietnamské výrazy, ale jejich mezinárodní (tj. anglické) ekvivalenty. Vietnamština je sice jediným jazykem ve východní Asii, který převzal latinskou abecedu, ale má množství specifické diakritiky, kterou česká či anglická klávesnice nezná; například významné město Đà Nẵng zjednodušuji na Da Nang, jméno viceprezidenta Trần Văn Hươnga na Tran Van Huong a podobně. Vietnamská jména mají ještě tu zvláštnost, že příjmení se klade před křestní jméno. Když tedy mluvíme o prezidentu Minhovi, maršálu Ky nebo generálu Vienovi, technicky vzato se dopouštíme chyby. Je to jako bychom Johna F. Kennedyho označovali jako „prezidenta Johna“. Tento fakt je způsoben relativně malým počtem jmen a příjmení ve vietnamštině.[2] Pro komunistické partyzány v Jižním Vietnamu používám termín Vietkong (volně přeloženo: vietnamský komunista), avšak někteří historikové (Tucker, Turley) se mu záměrně vyhýbají a raději používají termín Lidově osvobozenecká armáda, PLAF (People’s Liberation Armed Forces). Slovo Vietkong totiž původně využívala saigonská vláda k označení komunistické opozice, čímž získalo hanlivý kontext. Domnívám se však, že termín do jisté míry změnil svůj obsah a přestal být užíván pouze v pejorativním kontextu, ostatně sami „vietkongové“ se k němu hrdě hlásí. Pro jihovietnamskou armádu se v literatuře používá dvou ekvivalentů – ARVN (Army of Republic of Vietnam) pro Armádu Republiky Vietnam a RVNAF (Republic of Vietnam Armed Forces) pro Ozbrojené síly Republiky Vietnam. Dvojí označení má i severovietnamská armáda: vietnamští historikové hovoří o Lidové armádě Vietnamu (anglicky překládáno jako People´s Army of Vietnam, PAVN), čímž vyjadřují svůj politický postoj k problému nedělitelnosti Vietnamu
(jedna vláda, jedna armáda). Američtí historikové spíše užívají North Vietnamese Army (Severovietnamská armáda), aby zřetelně rozlišili, že existovala i jihovietnamská vláda a armáda.

K dalším nepřesnostem dochází při uvádění správných názvů vlád zastupujících část populace na území dnešního Vietnamu. Dělení z dob vietnamské války na komunisty ovládaný Severní Vietnam (NVN) a pro-americký Jižní Vietnam (SVN), nemá nic společného s historickým dělením Vietnamu. Vietnam tradičně tvořily tři části – Tonkin (vietnamsky: Bac Ky), leží na severu kolem Hanoje; Annam (Trung Ky), střední Vietnam s bývalým hlavním městem Hue a Kočinčína (Nam Bo) zcela na jihu kolem delty řeky Mekong a oblastí okolo Saigonu. Rozdělen do zmíněných tří celků existoval Vietnam až do Ženevské konference (1954), která vytyčila hranice jednoho Vietnamu, dočasně a pouze administrativně (nikoli politicky) rozděleného na
Vietnamskou demokratickou republiku (DRV) a Vietnamský stát, resp. od roku 1955 Republiku Vietnam (RVN). Teprve od léta 1969 – když Fronta národního osvobození (NLF) vyhlásila svou Prozatímní revoluční vládu (PRG) – existovaly na území Vietnamu tři vlády: komunistický Severní Vietnam (DRV), Američany podporovaný Jižní Vietnam (RVN) a Republika Jižní Vietnam (RSVN), kterou zastupovala Prozatímní revoluční vláda (PRG).

Předkládaná práce je členěna do šesti hlavních kapitol, které chronologicky sledují evoluci americké angažovanosti ve Vietnamu, přičemž hlavní důraz je kladen na první volební období prezidenta Nixona (1969–1973). Právě v této etapě došlo k největší eskalaci demonstrace vojenské síly, následně k úplnému stažení amerických vojsk, a krátce nato i k podepsání míru v Paříži.

 


[1]
Přítomnost amerických vojsk v Iráku byla formálně ukončena v prosinci 2011 a v zemi nadále zůstali pouze vojenští poradci. Afghánistán by měl poslední zahraniční voják opustit ke konci roku 2014.

[2]
Jen pro ilustraci, příjmení „Nguyen“ bychom mohli najít až u čtyř desítek postav, které se nějakým způsobem zapsaly do historie třetí indočínské války (1973–1975).

PhDr. Pavel HLAVÁČEK, Ph.D.

narodil se ve Zlíně, vystudoval obor politologie a evropská studia na Univerzitě Palackého v Olomouci a obor politologie na Západočeské univerzitě v Plzni. V současné době působí jako asistent na Katedře politologie a mezinárodních vztahů na Západočeské univerzitě v Plzni, kde je garantem oboru britsko-americká studia. Zaměřuje se na americkou zahraniční politiku a bezpečnostní situaci v regionu východní Asie.

TOP