*) povinné údaje
Gombrich. Tajemství obrazu a jazyk umění
Pozvání k dějinám a teorii umění
- Číslo publikace: 252
- Vydání: 2.
- Formát: váz., 170x240, 360 stran
- ISBN: 978-80-87029-86-2
- Rok vydání: 2010
- Edice: Dějiny a teorie umění
Recenze: Druhý Gombrichův příběh dějin umění
Kdo otevře knihu Františka Mikše s nadějí, že se mu konečně vysvětlí ta tajemná iniciála „H“ v proslulém jméně Ernst „Ejdž“ Gombrich, bude asi roztrpčen, protože v žádném jednoduchém biografickém přehledu toto objasnění nenajde. Tím radostnější ale bude objev celého jména Ernst Hans Gombrich pod fotografií z roku 1994 na straně 42.
Kniha věnovaná nejznámější osobnosti z řad historiků a teoretiků umění má velký význam v rámci hodnotného zaměření nakladatelství Barrister & Principal na teoretickou uměnovědnou literaturu, ale zejména je důležitá tím, že velmi odborným, hloubavým, ale přitom srozumitelným a přitažlivým jazykem provází čtenáře komplikovanými teoretickými otázkami. Mikš svým přístupem spojuje několik klíčových hodnot, které známe od osobností uměnovědy z brněnského prostředí – hluboké soustředění na teoretické souvislosti historiografie, tedy zjednodušeně nauky o dějepisu umění dějin, nám již léta vštěpuje Jiří Kroupa a přitažlivý a uchopitelný výklad i nejsložitějších výtvarných otázek jsme znali od Igora Zhoře.
Koncept celé knihy je založen na snaze číst dějiny umění očima Ernsta Gombricha a přečtené ihned korigovat dobovými filozofickými a názorovými souvislostmi. Mikš výtečně odůvodňuje Gombrichovy teze a doplňuje je jeho interpretacemi názorů dalších historiků a filozofů. Čtenáři se tak otevírá „druhý Příběh dějin umění“ – tedy „metodická příručka“, v níž jsme pozorně a srozumitelně vedeni k významům, které jsme při prvním čtení Gombrichova Příběhu umění ani jeho teoretičtěji pojatých dalších prací nepostřehli nebo jsme si jejich výkladem nebyli jisti. Pečlivá práce s citacemi, výtečný a kultivovaný jazykový projev a velmi dobře vybudovaná struktura knihy jsou pak hodnotami, kterými Mikšova kniha skutečně září.
Přestože sám autor v předmluvě vysvětluje, že nechtěl vytvořit pouhou monografii o světoznámém historikovi umění („nejvíc mě Gombrichovy teorie zajímají tam, kde běžné dějiny umění překračují“), přináší kniha ucelený pohled na osobnost a dílo jedinečného teoretika. Najdeme zde i oživující detaily – například připomenutí, že na konci války to byl právě Gombrich, kdo z poslechu německého rozhlasového vysílání sdělil Winstonu Churchillovi, že Hitler je mrtev.
Hlavní poselství knihy je obsaženo ve čtyřech hlavních kapitolách, v nichž je autor citlivým interpretem a průzkumníkem Gombrichova myšlení o umění – jako by chtěl zaujatého historika a teoretika umění vychovat úplně z každého čtenáře. Vede nás k těm nejpodstatnějším hodnotám Gombrichova odkazu, tedy zkoumání podstaty a významu výtvarného zobrazení. Přitom se z různých úhlů vrací k základní Gombrichově tezi, totiž že vše, co „vyčteme“ z nejrůznějších kreseb nebo obrazů, závisí na naší schopnosti poznávat v nich věci nebo zobrazení, jež máme uloženy v mysli.
Kniha prošla velmi kvalitní ediční přípravou a nemá žádné jazykové chyby, zkomolená jména či nesprávné časové údaje. Autor se dokonce umí vyhnout obvyklému pasivnímu užívání přemíry cizích slov, takže i třeba místo výrazu „komplexní“ tu najdeme krásné české slovo „soudržný“. I v překladech je užita skutečná a správná čeština. Recenzent tedy nakonec „vypátral“ úplnou drobnost – v soupisu poznámek editor váhal, zda publikace Jána Bakoše má název „Štyry“, nebo správně „Štyri trasy metodologie dějín umenia“. Pozvání k dějinám a teorii umění se Františku Mikšovi opravdu vydařilo.
Radek Horáček, Dnes, 5. září 2008