Kronika komunistického Československa
Kořeny reformy 1956–1968. Společnost a moc
- Číslo publikace: 259
- Vydání: 1.
- Formát: váz., 832 stran
- ISBN: 978-80-87029-31-2
- Rok vydání: 2008
- Edice: Historie, osobnosti, vzpomínky
Recenze: Cestou k Československému jaru
Další rozsáhlé dílo Karla Kaplana o dějinách komunistického režimu zkoumá hlavní zdroje společenských rozporů v šedesátých letech a jejich vývoj v krizi, z níž vyrůstalo naše reformní hnutí Pražského jara.
Kronika komunistického Československa. Kořeny reformy 1956-1968. Společnost a moc, kterou v loňském jubilejním roce vydala Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal, završuje na svých 829 stranách Kaplanovy předchozí výzkumy této problematiky: Kořeny československé reformy 1968, které vydal v roce 2000 a 2002 brněnský Doplněk (první obsahuje na 323 stranách části „Československo a rozpory v sovětském bloku", „Reforma trvale nemocné ekonomiky", druhá na 427 stranách „Změny ve společnosti" a „Struktury moci").
Autor v díle uplatňuje vývojově strukturální přístup při rozboru a interpretaci dějinných procesů. Jeho syntéza vychází ze vskutku obrovské heuristiky. Hlavním pramenem jsou archivní fondy ústředních orgánů strany, státu i odborů, ale i zprávy StB či cenzury, statistiky, výzkumné studie a rozsáhlý korpus dobového tisku. Je to plně v souladu s povahou předmětu, který zkoumal: určujícím rámcem všeho dění byl vysoce centralizovaný monopol moci, vlastnictví, ekonomiky i pravdy, mechanismy totální manipulace a kontroly společnosti.
Období od odhalení a turbulencí roku 1956 bylo v oficiální politice deklarováno jako kritické překonávání důsledků kultu osobnosti a dogmatismu. Zároveň ovšem zdejší komunistické vedení trpělo „maďarským syndromem": strachem, aby se určité uvolňování (s váhavými rehabilitacemi) a „tendence liberalismu" nevymkly kontrole a nevedly k otevřeným střetnutím. Následující vývoj lze proto charakterizovat jako stálé potýkání, „poziční válku" o hranice tolerance režimu, o prosazování korektur a změn v systému vládnutí.
Tlak na změny nabírá rysy opozice vůči režimu
Rostoucí nespokojenost a tlak na potřebu změn získávaly v řadě oblastí často opoziční rysy. Kniha rozsáhlými citacemi dokumentů probírá hlavní ohniska politických rozporů, jak napovídají názvy kapitol (Neposlušná mládež; Spory s církvemi; Slovenské národně politické hnutí; Kultura a moc; Diskuse a bezradnost moci; Společenská krize a reformní úsilí).
Tak mládež, zejména studentská, se svými zájmy a tužbami často vymykala oficiálním aktivitám svazácké organizace.
Tvůrčí pracovníci i jejich svazy vedli víceméně permanentní spory s mocí o autonomní postavení a svébytné působení kultury. Tyto konflikty vyvrcholily při IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v červnu 1967 a v následných administrativních opatřeních.
Slovenská inteligence i nová stranická reprezentace - hlavně po rehabilitaci tzv. buržoazních nacionalistů (1963) - nastolovala otázky o rovném postavení Slovenska a pravomoci jeho národních orgánů ve vztahu k pražskému centralismu. (Úvahy o možné federalizaci byly ovšem fakticky tabu.)
V křesťanských církvích, které působily pod politickou kuratelou, se projevovaly některé nezávislé snahy jako „Nová orientace" u evangelických duchovních či ekumenické tendence v souvislosti s podněty II. vatikánského koncilu.
Tím, že Kaplan značně podrobně cituje z interních dokumentů orgánů a aparátu KSČ, umožňuje pohlédnout „do kuchyně" režimu, který oficiálně vyhlašoval prohlubování socialistické demokracie. Tak například tajemník Jiří Hendrych prohlásil při jednání Ideologické komise ÚV KSČ 6. května 1967 v souvislosti s přípravou sjezdu: „Antikomunistické práce nevydáme, ať si říká Národní fronta třeba, co chce. Vládneme v tomto státě jako třída, jako komunisté. Tedy nebudeme diskutovat."
Civilizace na rozcestí
Tváří v tvář akutním problémům (především ekonomickým) bylo asi od poloviny šedesátých let stále zřetelnější, že moc už nemohla vládnout a většina společnosti nechtěla být ovládána postaru. Krizi způsobu vládnutí a ideologie se komunistické vedení snažilo reflektovat jako „prohlubování vedoucí úlohy strany v nové etapě", kdy se prosazuje vědeckotechnická revoluce. Podle tehdejšího názoru Alexandra Dubčeka „uvnitř socialistické společnosti přestal být třídní boj hlavní silou společenského vývoje" a otevírá se rostoucí prostor pro širší účast občanů na tvorbě politiky.
Chyběl však ucelený program a výhled vycházející z aktuálních vědeckých poznatků. (V debatě o vědeckém založení politiky ovšem první tajemník a prezident Antonín Novotný příznačně vyjádřil vlastní přístup: „Strana určuje, co chce znát.") Rozsáhlý důvěrný výzkum v organizacích KSČ roku 1967 prokázal značnou pasivitu, myšlenkovou roztříštěnost a bezradnost.
Řada příznaků a projevů svědčila o tom, že ve stále širších vrstvách společnosti sílí vědomí o nutnosti změn. Vznikající reformní hnutí přitom - příznačně a logicky - bylo kombinací oficiálních a neoficiálních aktivit. „Teprve ve spojení zkušenosti občanů s režimem, jejich živelné nespokojenosti, ať už pasivní nebo projevované ve veřejné kritice, s reformní aktivitou společenských věd, kultury a politiky umožnilo, aby reformní snahy vyrostly ve významnou společenskou sílu, schopnou se prosadit a ovlivňovat i rozhodnutí nejvyšších mocenských orgánů" (s. 664). Za panujících totalitních poměrů nemohlo pochopitelně reformní hnutí získat ucelenou organizační a programovou podobu.
Kumulace funkcí jako symbol bezmocné moci
Komplex narůstajících problémů a rozporů zvláště během roku 1967 stupňoval tlak na vrcholné politické orgány a na hledání možných řešení. Jako jednu z důležitých poruch v řízení signalizoval vnitrostranický průzkum kumulaci vedoucích funkcí strany, státu a ekonomiky. Právě otázka jejich rozdělení - i na nejvyšší úrovni - se stala ústředním sporným bodem ve stranickém vedení.
Autor uzavírá svůj výklad až mikroskopickým - přitom i vnitřně dramatickým - rozborem plenárního zasedám ÚV KSČ v prosinci 1967 a v lednu 1968. Antonín Novotný zde pod tlakem kritiky - ovšem různě zájmově orientované - odstoupil z pozice prvního tajemníka strany, když se předtím neúspěšně snažil prosadit tvrdý kurs („Demokracie u nás je až moc"). Vystřídal jej jeho oponent Alexander Dubček jako přijatelný kandidát dočasně vzniklé koalice. (V úvaze byla i kandidatura Oldřicha Černíka.)
Tento personální posun se v situaci společenské krize stal podnětem pro akceleraci dosud potlačovaného společenského pohybu. Vlastnímu průběhu „obrodného procesu" se již toto dílo nevěnuje. Stojí za připomenutí, že Alexander Dubček až do února 1968 nesouhlasil se zapojením Gustava Husáka do vedoucích politických pozic: měl zejména zkušenost se zásadním názorovým sporem po jeho ostře kritickém a ambiciózním vystoupení na bratislavské konferenci strany z jara 1964.
Kaplanova kniha přináší bohaté argumentované zásadní poznání: „Československá reforma nebyla náhodným jevem ani pouze živelným výbuchem nespokojenosti a protestu. Byla vyústěním procesů, které ve společnosti probíhaly od 2. poloviny 50. let a výrazně zesílily v 60. letech [...] Cesta k reformě komunistického režimu se v lednu 1968 otevřela. Její další vývoj závisel na vzájemném soužití i sporech politického vedení a reformního úsilí ,zdola'. Vztah spolupráce a konfrontace je charakteristickým rysem a předpokladem úspěchu reformní cesty [...] reforma získala takovou podporu občanů, že její vnitřní odpůrci neměli naději na její porážku. O osudu reformy rozhodl zásah zvenčí, v srpnu 1968 přepadly Československo státy sovětského bloku, aby reformu zničily" (s. 769, 776).
Důsledně historický rozbor jednoznačně vyvrací tendenční verze, že šlo pouze o mocenský spor uvnitř vládnoucí strany, a také dodatečně nehistorické spekulace o nepřipravenosti, limitech a chybách občanského reformního hnutí. To působilo v daných mocenských podmínkách vnitřních i mezinárodních. Znalost této práce bude patřit k základním předpokladům pro náležité poznání, pochopení a spravedlivé hodnocení významné etapy našich dějin.
Jan Svoboda, Trend XVI., září, říjen 2009