Zpronevěřené nebe
Příběh služebnice
- Číslo publikace: 307
- Vydání: 1.
- Formát: váz., 125x190, 320 stran
- Překlad: Iva Kratochvílová
- ISBN: 978-80-87029-78-7
- Rok vydání: 2010
- Edice: Beletrie, poezie
Recenze: Recenze v časopise Host
Před 120 lety se v Praze narodil Franz Werfel, rakouský básník a spisovatel (1890–1945). Je představitelem židovské, německy hovořící kultury u nás, a proto s jeho zařazením máme problémy. Dlouhá léta jsme se tvářili, že jde o autora rakouského, který se shodou okolností narodil v Praze, dnes zase zdůrazňujeme jeho příslušnost ke komunitě pražských Židů a odmítáme si připustit, že již před první světovou válkou opustil české prostředí.
Franz Werfel přišel na svět do rodiny zámožného podnikatele a rodiče, zejména matka, se dětem (Franz měl ještě dvě sestry) velmi věnovali. Na celý život jej ovlivnila jeho chůva Barbora Šimůnková, od níž pochytil i něco češtiny. Malý Franz byl obřezán, s rodiči navštěvoval synagogu a roku 1903 podstoupil bar micva v Maiselově synagoze. Současně jej chůva vodila na mše do kostela svatého Jindřicha, kde se probudil jeho zájem o katolictví. Do školy chodil Franz k piaristům v Panské, stejně jako dříve Rilke. Židovští žáci zde byli v převaze, takže čeští piaristé vyučovali židovské školáky německy – vcelku kuriózní situace, ale pro rakouské mocnářství typická.
V německém divadle se Werfel seznámil s Verdiho dílem, které mu na celý život učarovalo. Přezdívali mu Caruso, neboť s přáteli při poutích po pražských lokálech zpíval Verdiho árie. V roce 1924 Werfel vydal úspěšný román Verdi, za nějž obdržel československou státní cenu. Děj se odehrává v Benátkách a Verdi a Wagner, symbolizující protivy dvou různých generací, v něm stojí proti sobě. S Franzem Kafkou a dalšími německy píšícími pražskými autory se Werfel scházel především v kavárně Areo na rohu dnešní Hybernské a Dlážděné. K užšímu kruhu přátel patřili Willy Haas, Max Brod, Oskar Baum, Bezručův překladatel Rudolf Fuchs a Johannes Urzidil. Werfel začal psát jako čtrnáctiletý, jeho talent objevil Willy Haas a Max Brod poslal jeho texty do vídeňského listu Die Zeit. Zde byla roku 1908 otištěna první Werfelova báseň „Die Garten der Stadt Prag" (Zahrady města Prahy). V roce 1912 Franz Werfel definitivně opustil Prahu a odešel do Lipska a později do Mnichova, kde působil jako redaktor. Přesto se do Čech ještě vracel, za rodiči a později i s manželkou Almou Mahlerovou. Po demobilizaci, až do druhé poloviny třicátých let, žil ve Vídni. V době „anšlusu" pobýval na Capri, odkud odešel do Francie a pak spolu s Heinrichem Mannem pěšky přes Pyreneje prchal do Španělska. Nakonec dospěl do Spojených států, kde žil v Beverly Hills až do své smrti 26. srpna 1945. Podle jednoho svědectví ještě poslední den před smrtí poslouchal Smetanovu hudbu. Velká válka změnila Werfelovu orientaci při výběru literárních žánrů i témat. Už ne básnické sbírky, ale próza, nikoliv vzájemnost, ale potřeba revolty proti starým konvencím, měšťácké morálce a ideové zatuchlosti. Ne vrah, zavražděný je vinen je název jeho první novely z roku 1920, za niž je oceňován jako zakladatel rakouského expresionismu. Werfel rád zabrousil do historie. V roce 1933 vznikla široce koncipovaná freska o genocidě Arménů nazvaná Čtyřicet dnů. Na boji utlačených Arménů proti Turkům tak autor ukázal útisk Židů ze strany nacistů. Ve Spojených státech napsal Werfel i silně autobiograficky zabarvený román Píseň o Bernadettě, v němž vylíčil lurdský zázrak jako první díl legendy, jejíž součástí je i příběh jeho vlastní záchrany. Tamtéž vznikla „komedie jedné tragédie", do níž autor přímo přetavil svoji nejčerstvější zkušenost úniku z nacisty porobené Evropy. Dodnes hraná divadelní hra se jmenuje Jakobowski a plukovník a u nás byla uvedena už v prvním poválečném roce.
Vztah k Čechám a Čechům osvědčil Werfel v době Mnichova. Sedmnáctého září 1938 uveřejnil v Paříži článek „Co daly české země Evropě". Jako odpověď na otázku: „Kdo jsou tihle Češi, za které se máme bít?" podává krátkou lekci z českých dějin, v níž nechybí Karel IV., Jan Hus, husitství i Komenský. V úvaze „Kulturní jednota Čech" jsou zase zmíněni Dvořák, Smetana, Suk, Janáček, Neruda, Březina, Palacký i Masaryk. Letos vydané Zpronevěřené nebe (Der veruntreute Himmel, 1939) bylo posledním z románů Franze Werfela, který dosud nebyl přeložen do češtiny, i zde nalezneme vazbu na české reálie, konkrétně jihomoravské Hustopeče. Lion Feuchtwanger pokládal tuto knihu za jedno z nejlepších autorových děl. Aber was heisst „nejlepší"?
Libor Vykoupil (nar. 1956) je historik, zabývá se soudobými českými dějinami.
Libor Vykoupil, Host 7/2010