*) povinné údaje
Éra nevinnosti
Česká politika 1989–1997
- Číslo publikace: 316
- Vydání: 1.
- Formát: váz., 380 stran
- ISBN: 978-80-87029-98-5
- Rok vydání: 2010
- Edice: Politika, Evropská unie
Recenze: Dienstbier a éra nevinnosti
Při čtení vzpomínek a nekrologů za Jiřím Dienstbierem jsem si uvědomil, jak moc nám scházejí slušné faktografické životopisy významných politiků. Dienstbier sice napsal velmi věcné vzpomínky o svém působení v Černínském paláci (Od snění k realitě, 1999), ale informace o jeho předchozím životě je třeba pracně sestavovat ze střípků z novinových rozhovorů či vzpomínek pamětníků.
Jeho působení v zahraniční redakci Československého rozhlasu od roku 1958 do roku 1969 (s přerušením kvůli vojenské službě na přelomu 50. a 60. let) zůstává bílým místem. Ani v knižním rozhovoru, který na konci roku 1992 vedla s Dienstbierem „nadoraz“ Jana Klusáková, se toho o rozhlasové kariéře bývalého ministra zahraničí příliš nedozvíme.
Dienstbierovy příspěvky zůstávají dnes jen v matných vzpomínkách pamětníků. Kdyby psal do novin nebo časopisů, bylo by velmi jednoduché jeho texty získat a nepochybně by mu byly politickými a ideovými odpůrci po roce 1989 omlacovány o hlavu. Rozhlas v předdigitální formě byl však efemérním médiem: získat přepisy vysílání vyžaduje archivní průzkum a komplikovanou heuristickou analýzu (podle pamětníků se odvysílaný příspěvek mnohdy lišil od toho, co se předkládalo cenzorům ke schválení). O Dienstbierově činnosti zpravodaje na Dálném východě a ve Spojených státech tak dnes svědčí pouze brožura o událostech v Indonésii v letech 1965/1966 Noc začala ve tři ráno. Ta vyšla sice v roce 1967 ve vnitrácké edici Magnet, která neblaze proslula jako kanál estébáckých dezinformací, je však na svou dobu neobyčejně věcná.
Kdo by dnes chtěl v knihkupectví hledat nějakou publikaci o Jiřím Dienstbierovi, padne asi na monografii brněnského politologa Lubomíra Kopečka (* 1975) Éra nevinnosti s podtitulem Česká politika 1989-1997. Z její obálky shlíží Václav Klaus (v kravatě a svetru!) s Jiřím Dienstbierem, na sněmu Občanského fóra, který přesně před dvaceti lety - v lednu 1991 - rozhodl o dalším politickém vývoji a především podobě ekonomické transformace. Jiří Dienstbier tehdy, jak známo, prohrál a jeho Občanské hnutí se ve volbách v roce 1992 dokonce ani nedostalo do parlamentu.
O tom, proč Dienstbierova politická formace propadla, byly popsány stohy papíru. Lubomír Kopeček vidí hlavní příčiny v nevybudování regionální a místní struktury, mizerné volební kampani, která akcentovala minulost (heslo „Jdeme správnou cestou“), nejasném ekonomickém programu a v celkové politické nevyhraněnosti. Osobně si myslím, že Jiří Dienstbier, novinář a intelektuál, jehož vlastní zájmy táhly do oblasti zahraniční politiky, která voliče v žádné zemi světa většinou moc nezajímá, se v pozici „lídra“ politického hnutí necítil moc dobře. Touha po silném vůdci s jasným programem, který vše „za nás“ udělá, byla na počátku 90. let příliš silná. Dienstbier, který nebyl dogmatikem svých pravd, prostě nemohl mít šanci.
www.lidovky.cz
Petr Zídek, Lidové noviny, 12. ledna 2011