*) povinné údaje
Éra nevinnosti
Česká politika 1989–1997
- Číslo publikace: 316
- Vydání: 1.
- Formát: váz., 380 stran
- ISBN: 978-80-87029-98-5
- Rok vydání: 2010
- Edice: Politika, Evropská unie
Recenze: Lubomír Kopeček: Éra nevinnosti
Období po roce 1989 obchází většina historiků obloukem. Pokud pomineme syntetizující či dílčí práce badatelů, jako jsou Jiří Suk, Michal Kopeček a pár dalších, zabývají se stále obdobím posledních dvaceti let spíše sociální vědci. Recenzovaná monografie má ambici zmiňovanou mezeru překlenout a budiž předem řečeno, že této ambici v mnoha ohledech dostála.
Lubomír Kopeček svým vzděláním a působením může propojit historické přístupy a erudici s interpretačními nástroji sociálních věd a právě tato kombinace se ukazuje při psaní o nejsoudobějších politických dějinách klíčová. Název knihy je odvozen od v publikaci bohatě doloženého přesvědčení, že tato éra přes všechny své problémy, omyly a aféry byla jakousi iniciační érou demokratické politiky, kdy politika nebyla redukována jen na střet ekonomických zájmů, ale šlo i soupeření ideových koncepcí. Doba, kdy byl ještě amatérismus celé řady našich politických reprezentantů kompenzován sympatickou a opravdovou snahou o budování liberální demokracie západního střihu a překonávání komunistického dědictví. Kopeček se soustředí ve své knize na sféru „vysoké politiky“. Tomuto výběru je podřízena i struktura knihy citlivě kombinující chronologický a tematický přístup ke zvolenému tématu a také výběr pramenů a sekundární literatury. Pramenná základna je úctyhodná a vychází především z dobového denního tisku a publikovaných úvah a vzpomínek účastníků tehdejších událostí. Vzhledem k povaze zkoumané matérie je takováto volba nejen ospravedlnitelná, ale v podstatě nutná. Samozřejmě, že bohatší využití některých archivních materiálů může osvětlit pozadí některých událostí důkladněji. Ale Kopečkova publikace je první svého druhu, jedná se o první komplexní vylíčení našeho polistopadového politického vývoje z dnes dostupných zdrojů a tomuto zadání autor beze zbytku dostál. Kopeček na úvod své publikace shrnul dědictví normalizačního Československa na českou polistopadovou politiku. Lze souhlasit s tím, že rok 1989 nevykazuje kontinuitu s rokem 1968 i s tím, že není asi možné najít nějaký „pevný bod“, od kterého by bylo možné odvinout události vedoucí k 17. listopadu. Následující kapitoly přinášejí zajímavé informace a souvislosti jak pamětníkům devadesátých let, tak dorůstající generaci. Těm prvním připomene mnoho od té doby pozapomentých jmen postav české politiky, pro ty druhé pak kniha představuje komplexní přehled událostí a také možná překvapivých informací. Kniha je navíc psána velmi přijatelným jazykem, který ovšem nerezignuje na odbornou preciznost a pečlivou práci s pojmy. „Dějová“ linie příběhu současné české politiky je jasná: hlavní události vedoucí od pádu komunistického režimu až k pádu druhé Klausovy vlády, který otevírá další éru české politiky, v níž se proměnily nejen osoby a obsazení, ale také styl, cíle a politická kultura. Jak Kopeček na příkladech z devadesátých let dokládá, nebyla to přitom vždy jen změna k lepšímu. Výběr událostí, jimž Kopeček věnuje pozornost, i jmen, která se v knize objevují, je pochopitelně tomuto klíči podřízen. V zásadě se autorovi redukce obšírného tématu na hlavní vývojové linie podařila, i když některé pochybnosti v tomto směru zůstávají. Za nejvýraznější absenci v tomto směru považuji skutečnost, že Kopeček nevěnoval pozornost sestavení české vlády v období prosince 1989 a ledna 1990, neboť vztah federální a republikové reprezentace ať již na úrovni vládní nebo na úrovni elit Občanského fóra nebyl vždy jen vztahem podřízeným. Naproti tomu je třeba ocenit, že se autor nenechává řídit přílišným prezentismem a pozornost věnuje i kontextu dělení Československa nebo třeba moravskému hnutí, které se nakonec ukázalo jako slabý a netrvalý hráč české polistopadové politiky. V míře, která v podstatě odpovídá dobovému významu, mají tak v Kopečkově knize místo vítězové i poražení. Kopeček se nevyhýbá ani interpretaci událostí, které popisuje, a činí tak se značnou historickou i politologickou erudicí. To samozřejmě neznamená, že se vším budou všichni čtenáři souhlasit. Například dopad tzv. aféry Bartončík na výsledek voleb 1990 Kopeček podle mého soudu poněkud podceňuje. Stejně tak nedoceňuje fakt, že Vladimír Špidla byl vždy nalevo od Zemana, a navzdory jeho působení ve funkci premiéra a komisaře Evropské unie tudíž není pro jeho inklinaci k politickému středu dostatek důkazů. Některé interpretace také vysvětlují jevy, s nimiž se na české politické scéně setkáváme doposud – například obliba nepolitických vlád má své kořeny již v úvahách raných devadesátých let, určité napětí mezi Petrem Nečasem a Miroslavem Kalouskem lze také odvodit od dob jejich působení na ministerstvu obrany. Čtení Kopečkovi knihy je fascinující záležitostí už proto, že reprodukuje v jistém slova smyslu obrovskou dobovou politickou dynamiku, a zprostředkovává tak i jakýsi duch reformního elánu raných devadesátých let včetně postupného „střízlivění“ české politiky i veřejnosti ve druhé polovině dekády. Kniha je navíc velmi pečlivě redaktorsky zpracována, věcných chyb a překlepů je jen minimálně.
http://dejiny.nln.cz
Vít Hloušek, Dějiny a současnost 3/2011