*) povinné údaje
Éra nevinnosti
Česká politika 1989–1997
- Číslo publikace: 316
- Vydání: 1.
- Formát: váz., 380 stran
- ISBN: 978-80-87029-98-5
- Rok vydání: 2010
- Edice: Politika, Evropská unie
Recenze: Z éry nevinnosti do epochy provinilosti
Kniha Lubomíra Kopečka Éra nevinnosti nemá být dalším příspěvkem k aktuálním vnitropolitickým polemikám, nýbrž analýzou. Autor, docent politologie na Fakultě sociálních studií MU, nabízí srozumitelný „vývoj a kontext“ (s. 7) české politické scény v prvním desetiletí po roce 1989. Kromě historiků, novinářů a politologů je zřejmě adresátem i širší veřejnost. Poněkud překvapivý název Éra nevinnosti vysvětluje autor tak, že v prvním desetiletí po roce 1989 převažovali mezi českými politiky ti, kteří (podle rozlišení Maxe Webera) žili spíše „pro politiku“, nikoliv „z politiky“, na rozdíl od svých předchůdců i nástupců. Před rokem 1997 ještě podle průzkumů veřejného mínění politika také „představovala poměrně respektovanou a uznávanou oblast lidské činnosti“(s. 6). Což se posléze změnilo, jak dokazuje dnešní podezíravý vztah české veřejnosti vůči vlastním voleným zástupcům.
Lubomír Kopeček zkoumá případné souvislosti a návaznosti listopadu 1989 na Pražské jaro 1968 a poměrně podrobně charakterizuje „zamrzlý normalizační režim“ (s. 10) jako posttotalitu. Osvětluje jeho relativně konzumní charakter a vliv na přidušený kulturní život v Československu. Zabývá se podobou a důsledky činnosti Václava Havla a vnitřním složením Charty 77. Tato část je jen stručným úvodem k vlastnímu tématu. Přesto si neodpustím dvě poznámky pamětníka: a) normalizace nebyla až tak ustrnulým údobím duševní nehybnosti, jak jsme si zvykli říkat. Její psychickou diferenciaci jsem se pokusil popsat, viz Monstrum a jiná domácí zvířata, Atlantis 2002, s. 46. b) je ustáleným českým zvykem vyvozovat domácí politický (ale například i estetický) vývoj pouze samoplozením, tedy výhradně z vnitřních českých zdrojů a popudů. Myslím však, že vliv bouřlivého dění v Polsku i celkově volnější atmosféry v Maďarsku na naše mysli a na české politické klima nelze při zvažování prožitku osmdesátých let opomíjet.
Vlastní téma Kopeček otevírá kapitolou „Jak nenechat ležet moc na ulici: listopadové váhání a tápání OF“ (s. 25). Jeho pohled je také příspěvkem k občas propukávající debatě na téma, zda se na konci roku 1989 odehrála v naší zemi revoluce, tedy cílené převzetí moci, nebo zda šlo pouze o dramatickou, avšak kontinuální proměnu politického systému. K otázce samé se Lubomír Kopeček vrací v samostatné kapitole v závěru Éry nevinnosti, kde upozorňuje, že „důraz na kontinuitu při změně režimu (není, švnd.) žádnou novinkou“ (s. 328) a že váha kladená na legalitu charakterizovala všechny dějinné zvraty v naší zemi ve 20. století, počínaje 28. říjnem 1918.
Popis váhání uvnitř OF, postupná proměna jeho strategie v posledních týdnech roku 1989, je užitečným připomenutím, že koneckonců na počátku zrodu nového československého politického systému nebylo až tak jasno, kam se země bude ubírat. Přinejmenším až do volby Václava Havla prezidentem sehrával tlak široké veřejnosti, hluboce frustrované neomezeným panstvím KSČ, důležitější roli než lépe informované, ale právě proto poněkud váhavé pražské centrum Občanského fóra, jež si bylo více vědomé akutních rizik.
Složité „klopýtání k prvním svobodným volbám“ (s. 39) připomíná, že se náš politický systém rodil po roce 1989 takřka z ničeho. Složitá „dekomunizační agenda“, k níž patřily i lustrace a konflikty OF s lidoveckým ministrem vnitra Sacherem, byly významným, byť dnes už pozapomenutým dobovým příznakem. Celkově Lubomír Kopeček užitečně evokuje „věk nejistoty“ na počátku 90. let, ústící v parlamentní systém, nabízející sice dosud vratkou a náladám vydanou, avšak v podstatě již demokratickou politickou strukturu. Čtenáři před očima defilují mnohá, kdysi významná, ale dnes už pozapomenutá jména a také politické konflikty, jež hrály v očích veřejnosti roli dramatických impulsů, na nichž se štěpily názory a rozpadaly lidské vztahy. Ale kdo si na většinu z nich dnes ještě vzpomene?
Po ustavení první vlády Václava Klause, k němuž došlo za dominance ODS, se nadále scéna proměňovala. Kopeček kromě jiného věcně popisuje dělení Československa z českého hlediska, tedy především jako nikoliv zcela nečekaný, ale přesto svým způsobem náhlý impuls pro vytvoření vlastních představ o české státnosti, když iniciativa k samostatnosti byla zjevně na slovenské straně. Dočasně opouští politickou scénu také Václav Havel, aby se posléze vrátil jako český prezident. Ponenáhlu dochází k eliminaci drobných politických subjektů, jejichž předáci se přikláněli buď k vládní pravici, nebo k těžce se formující demokratické levici. Do této doby také patří geneze protikatolického tíhnutí uvnitř liberální ODS. „Jako by se vrátily počátky první československé republiky, kdy politici občanských a socialistických stran chtěli odčiňovat Bílou horu a považovali katolickou církev za vřed na těle národa“ (s. 178). Liberální pravice (neschopná i neochotná řešit problém restitucí církevního majetku) se tak v dočasném vítězném opojení zbavuje politických křesťanů jako svého dlouhodobého přirozeného politického spojence. Příznačně se v téže chvíli rodí politický fenomén jménem Josef Lux a nastává nenápadný, avšak nezadržitelný přechod KDU-ČSL z pravice do levého středu.
Posléze také propukl „skrytý proces sebedestrukce ODA“, který za druhé Klausovy vlády „…vstoupil do nové, mnohem viditelnější fáze“ (s. 252). ODS se rovněž hrouží do vlastních problémů. Vnitřní komplikace pravicových stran jsou provázeny konsolidací na levici, především ČSSD, již Kopeček popisuje se smyslem pro průvodní detaily a roli některých, dnes již politicky nefungujících, kdysi však nepominutelných jmen. Zapomenuto je také bouřlivé schvalování česko-německé deklarace, jež naráželo na odpor zejména na levici a u Sládkových republikánů. „K doprovodnému republikánskému cirkusu patřilo pálení německé vlajky a pokus zastavit automobilovou kolonu s německým kancléřem“ (s. 259). Nad obzor rovněž vystupují některé „věčné“ problémy českého politického provozu, jako například dodnes nerealizovaná reforma zdravotnictví a důchodového systému. Naopak mezi dnes již vyprchalé problémy české politiky patřily živé moravistické nálady a politické strany požadující pro Moravu statut spolkové země.
„Hospodářství v roce 1994 poprvé v polistopadové éře zaznamenalo malý, ale viditelný růst a totéž se opakovalo v roce 1995. Také nezaměstnanost a inflace zůstávaly stejné“ (s. 207). Naopak propukly sociální konflikty, neboť „do hry vstoupily nátlakové akce několika zájmových skupin, které cítily příležitost prosadit své požadavky…“ (s. 207). Také volební rok 1996 přinesl zvýšené pnutí na politické scéně. Následky se pro některé strany (zejména ODA, ale i ODS) posléze ukázaly být fatální. Zároveň dochází ke konsolidaci ČSSD pod vedením Miloše Zemana a k její dominanci v levé části politického spektra.
Čtenář Éry nevinnosti si může na vlastní oči uvědomit postupnou proměnu charakteru české politiky. Při popisu první poloviny 90. let dominují zásadní politická a hospodářská opatření a zejména problémy související s dělením Československa a hledáním české politické identity. V druhé polovině desetiletí jak houby po teplém dešti rostou jeden za druhým politické skandály. Jako řetězové exploze jsou otevírány kauzy obsahující údajně závažná obvinění. (Osobně bych za přelomové datum nalomení „éry nevinnosti“ navrhl už leden 1995, kdy Jan Kalvoda obvinil BIS ze sledování – a jak se dnes zdá, zkomponoval první výrazný politický skandál.)
Zápas o prosazení dílčích politických i hospodářských zájmů sílí. Ale politický provoz se také komplikuje kvůli vládám, ale i stranickým vedením, vesměs odkázaným na křehkou většinu, či spolupráci „přeběhlíků“. Tady se už vlastně o žádné mladistvé nevinnosti české politické scény nedá mluvit, byť kolem hracího stolu stále ještě vesměs sedí aktéři prvních polistopadových let. Naopak je zřejmá tendence ovládat zejména pražské veřejné mínění pomocí skandalizace protivníků; také masová média vstupují do politické hry jako samostatní, vlivní hráči. Zraje systém, v němž žijeme dodnes: utváří se postupně politická hra na „italský způsob“, v níž je nejsilnějším, i když ideově prázdným argumentem výzva k vyslovení nedůvěry vládě.
K „sarajevskému atentátu“, jímž vyvrcholily obecné politické rozpaky na podzim 1997, Kopeček střízlivě podotýká, že „události 28. listopadu 1997 byly především důsledkem několika dlouhodobých faktorů“ (s. 291). Patřily mezi ně dlouhodobé směřování lidovců mimo vládní koalici, vnitřní napětí v ODS a nepříznivá ekonomická a společenská situace. „Ruml s Pilipem do této konstelace vstoupili nešťastně a politicky amatérsky“ (s. 292). Platný je nejen Kopečkův popis podzimní vládní krize v roce 1997, ale i jejích trvalých následků. Mezi ně patřily „emoce puštěné ze řetězu“ (s. 292), charakterizující též Havlův projev v Rudolfinu. Stručná zpráva o sestavení Tošovského vlády a vzniku Unie svobody uzavírá spolu s bilancí pohnuté „éry nevinnosti“ historický přehled. Lubomír Kopeček ještě připojil již zmíněný příspěvek k debatě o principu právní kontinuity/diskontinuity (s. 325) v české politice ve 20. století.
Štěpení ODS a celková sebedestrukce pravice a naopak vzestup sociálně demokratické levice a postupný kolektivní pád pražské politické komunity do soustavných vendet je vyústěním první dekády české politiky. Dnes se zdá zřejmé, že česká pravice levici a naopak v dohledné době nepřetlačí rozhodujícím způsobem. Jejich případná (proreformní?) spolupráce by však byla považována – v duchu tradic sporu a boje – za krajní neslušnost. K „italské éře“ nestability a obecného pocitu provinilosti patří zejména mediální exponování politických skandálů. Konec těchto poněkud paranoidních zvyklostí, vychovávajících českou veřejnost k jistému politickému nihilismu, není prozatím v dohledu. I toto mnohoznačné poznání patří k výsledným úvahám čtenáře Kopečkovy užitečné Éry nevinnosti.
Pavel Švanda je spisovatel, přednáší na Divadelní fakultě JAMU v Brně.
Pavel Švanda, Kontexty 1/2011, s. 99–101