Mohlo by vás zajímat

Dopis Alexandrovi

Původní cena: 225 Kč

Cena: 225 Kč

*) povinné údaje

(skladem)

Josef Mühlberger

Kde jsem byl doma

• Číslo publikace: 295
• Vydání: 1.
• Formát: váz., 124 stran
• Překlad: Zdeněk Mareček
• ISBN: 978-80-87029-74-9
• Rok vydání: 2009
• Edice: Beletrie, poezie

 

Recenze: Návraty Josefa Mühlbergera domů

V posledním desetiletí se začínají objevovat české překlady z rozsáhlého díla německého Čecha Josefa Mühlber­gera, zemřelého v roce 1985 v němec­kém Esslingenu. Jakoby dárek k autoro­vým stým narozeninám vydal Barrister & Principal roku 2003 prózu Chlapci a řeka, o tři roky později přišlo nakladatelství Albis international s jeho Dějinami německé literatury v Čechách 1900-1939, jejichž pečliví editoři Veronika Dudkova a Václav Petrbok odstranili věcné chyby německého originálu vznikajícího na koleně v německém vyhnanství, vloni se nakladatelství Barrister & Principal k Mühlbergerovi vrátilo výborem kratších próz a esejů nazvaným Kde jsem byl doma.

O Mühlbergerovi se tu „doma“ vědělo již před rokem 1989, jak dokládá odeonský Slovník spisovatelů německého jazyka, vědělo se rovněž, že překládá z české literatury (na jeho konto připadá například jeden z německých překladů Babičky nebo antologie české lyriky Linde und Mohn), i to, zeje autorem Dějin české literatury (Tschechische Literatur-geschichte). Jestliže dnes by byl aspiran­tem na udělení ceny Gratias agit, za svého života zůstal českou stranou oficiálně nedoceněn. Důvody do roku 1989 jsou nabíledni. Prodleva dalších téměř patnácti let ukazuje, jak pomalu se mění veřejné vědomí ve vztahu k našim bývalým německým spoluobyvatelům a k tomu, co vykonali (jen na okraj bych chtěl připomenout výstavu vzniklou v mnichovském Spolku Adalberta Stiftera a představovanou nyní i v čes­kých městech In Böhmen geboren, bei uns unbekannt / Narozeni v Čechách, u nás neznámí, která připomíná takové osobnosti jako Sigmund Freud, Ferdi­nand Porsche či Josef Ressel - to abychom nebyli stále jen u literatury), přičemž proměna vnímání bude nejspíš souviset s proměnou generační. Tato proměna pak patrně implikuje pocit dluhu, stejně jako pocit nutnosti dohánění - rozšiřování si obzorů o teritoriu, jež považuji za své, chci je poznat blíže a hlouběji a náhle zjistím, že moje představa byla značně neúplná. Zdá se to vše teoretické a odtažité? Ale otázky o vztahu k minulosti si klade v klíčovém textu výboru nazvaném Múzická stolní společnost také Josef Mühlberger, když uvažuje o tom, co zůstane v paměti nových obyvatel jeho rodného Trutnova o době, ve které žil on: Jsem z naší stolní společnosti, jejímž přátelům jsou tyto strany věnovány, poslední. Nevím pořádně, proč jsem je napsal, vzpomínky na básníky, malíře a sochaře mého rodného města, kteří jsou již teď neznámí a brzy budou zcela zapomenuti“

Pro toho, kdo si chce otevřít vrátka ke kulturní minulosti (zde konkrétně autorova rodného města Trutnova), tu nabízí Mühlberger klíč. Múzická stolní společnost zároveň vypovídá o Mühlbergerovi coby literárním historikovi, ve kterém se ozývá i tvůrčí autorská osobnost a který si uvědomuje nedosta­tečnost, neúplnost a mnohdy i povrch­nost literárněhistorického líčení: „Dějiny u mění a literatury jsou souborem opakovaných soudů a předsudků, o opomenutích nehovoře; vyšlapané stezky, z nichž odbočuje nejeden zarostlý chodníček - místy se člověk nemůže zbavit dojmu, jako by ho vedly hřbitovem, na nějaký hrob se sem tam položí květiny, sem tam se zapálí svíčka. Herbář s uschlý­mi a vylisovanými květinami. Opakovaná opakování, reprodukované reprodukce. Historici literatury jako botanici, kteří spočítali okvětní lístky, vytrhali je pinzetou, stejně naložili i s prašníky - nakonec jim zbyl v rukou stonek. Věda nezabíjí jen život, nýbrž i moudrost umění. Slavné neslavné, ve skutečnosti má cenu jen to, co člověku pomáhá žít.“

Klíč tak nabízí ovšem Mühlberger také k sobě. Aniž by Múzická stolní společnost byla psána jako sebeobhajoba, vysvitne z jeho textu, proč věnoval tolik času a úsilí zachycení německy psané literatury v Čechách, z jejíchž autorů mnozí skončili v koši s nálepkou „regionální“. Určujícím kritériem pro něho totiž není dokonalost uměleckého tvaru, nýbrž už samotný pokus. V aktu tvorby, nikoli v jejím výsledku vidí výjimečnost a zaznamenáníhodnost svých protago­nistů: „Co je to, co jednotlivce po tisíciletou existenci lidstva, od skalních kreseb, vždy znovu ponouká nespokojit se s životem samým, nýbrž klást si nad ním otázky a pochybovat o něm, z radosti z existence, ze strachu před ní život zachycovat znovu slovy a obrazy? [...] / ti, co se jen pokusili, kdo na to nestačili, jsou v umění obestřeni tímto tajemstvím“

Nechtěl bych ale Mühlbergerovu knihu Kde jsem byl doma představovat pouze prizmatem jedné, byť i ústřední prózy. Pro útlou, stodvacetistránkovou knihu jsou typické texty vzpomínkového charakteru, které jsou řazeny nikoli asociativně, nýbrž chronologicky od těch nejstarších, zachycujících autorovo dětství ještě v c. k. monarchii, přes první republiku až po tragické září 1938 a po neméně tragické události let 1945/46. Některé texty ovšem zobrazují delší časový úsek; výpovědí o „velkých“ dějinách v maloměstě par excellence je na dvaceti stránkách povídka Slečna Gustýnka, která v postavě české služebné, ztvárněné od mladé dívky až po stařenu, získává svorník pro přemostění celých epoch: císařství - sa­mostatné Československo - odtržení Sudet a jejich „znovudobytí“. Znovu a znovu je to v Mühlbergerových povídkách malý člověk, který se ocitá mezi mlýnskými kameny velké historie a doplácí na to, že politické, zideologizované dějiny a jejich tvůrci pojímají lidský život jako binární a většinou antagonistickou jednotku založenou na „ano“ - „ne“, „černá“- ,,bílá“,„český“ - „německý“ apod. V takovémto sterilním světě by ovšem pro všechny mezistupně zbývalo pouze „nehodící se škrtněte“. Mühlberger tak svými texty a volbou svých hrdinů bere v ochranu všechny ty obyčejné, kteří nějakým způsobem vybočují a neodpoví­dají daným představám. (Autorova empatie pro jinorodé mohla mimo jiné vyplývat jak z toho, že sám pocházel z česko-německé rodiny, tak i z jeho homosexuální orientace.)

Mühlbergerovy texty, v nichž se vracel v duchu domů a které se nyní v překladu Zdeňka Marečka vracejí domů i fyzicky v druhém zemském jazyce, nemohou popřít, že pocházejí z Čech, že vycházejí z téže kultury. Hned po přečtení prvních dvou odstavců vstupní vzpomínky Starý stůl naskočí českému čtenáři Hrubínova próza U stolu: stejné venkovské prostře­dí, stejná rodinná semknutost a stejná vnitřní hierarchie, stejný význam stolu jako ústředního bodu obydlí i rodinného klanu, stejná úcta k němu. Čteme-li určité pasáže z textů Korzo či již zmíněné Múzické stolní společnosti, jako by na nás vykukovalo maloměsto z knih Karla Poláčka. Pravda, tón je jiný, u Mühlbergera spíše melancholický, tím ovšem připomíná zase ladění některých povídek Oty Pavla. A u Mühlbergera i u Pavla, byť jsou různé generační příslušnosti, je stejné i vnímání zlomové­ho, osudového okamžiku tohoto společenství - není jím zánik monarchie (jak bychom u staršího Mühlbergera možná čekali), nýbrž nástup nacismu: Korzo trvá i v nově vzniklé republice dál, zanikne však ze dne na den s příchodem wehrmachtu v říjnu 1938. Pro Otu Pavla předčasně „skončil dětský karneval“ (citát závěru povídky Bílé hřiby) ze stejného důvodu o pár měsíců později...

20. století je mimo jiné také stoletím bolestných ztrát. Ztrátu si uvědomujeme většinou ex post. Tak i Josef Mühlberger. Co v Čechách zaniklo a proč to zaniklo, to předvádí v kratičké vzpomínce Samá němčina!, když po české policejní prohlídce u něho doma najde mezi rozházenými „závadnými“ knížkami aforismy Marie von Ebner-Eschenbach: „Marie von Ebner-Eschenbach, jedna z největších německých autorek, byla rozená hraběnka Dubská, byla vychována česky a německy se musela teprve učit. Nad takovými úvahami mě přepadl bezradný smutek, který se dostavuje vždycky, když vidím a cítím, jaké neštěstí a pohromy ve světě tropí lidský svár, slepé vášně a konečně i hloupost.“

Je dobře, že Barrister & Principal připomíná tuto ztrátu jako memento i nepamětníkům.

Josef Mühlberger, Kde jsem byl doma. Brno, Barrister & Principal 2010. Přeložil Zdeněk Mareček.

Václav Maidl, Souvislosti 1/2011, roč. XXII

« Anotace knihy