O surrealismu
S jeho vztahem k totalitarismu a ke spiritismu. Příspěvek k historii nesmyslu.
- Číslo publikace: 326
- Vydání: 1.
- Formát: brož., 144 stran
- Překlad: Martin Hybler
- ISBN: 978-80-87474-07-5
- Rok vydání: 2010
- Edice: Dějiny a teorie umění
Recenze: Jean Clair: O surrealismu
„Duchu Lenina, jsi tu?“ Citátem z memoárové publikace Raymonda Queneaua začíná francouzský historik umění Jean Clair svoji práci O surrealismu a vhodně tak předznamenává její obsah.
Titul trochu mýlí, neboť kniha psaná jako pamflet je ze všeho nejvíc zaměřena na osobu a osobnost André Bretona, také ovšem na ideovou stránku revolučního hnutí, na pozdní vzpomínkové ohlasy jeho aktérů a na to, jaké je dědictví surrealismu a jak ovlivňuje myšlení současné.
Téma je aktuální v zemi, kde surrealismus našel nadšené stoupence a udomácněl zde, v Československu, kde v roce 1980 vyšla knížka Jindřicha Chalupeckého s podobným titulem: O dada, surrealismu a českém umění. Vyvolala tehdy nadšení, ale i polemický ohlas. Těžko dnes očekávat něco podobného od knihy, která se nezabývá estetikou surrealismu, ale zaměřuje se na jeho postavem mezi soudobými ideologiemi. Tedy: surrealismus jako „pokrokové“ ideové hnutí, které se připodobní komunistickému a vyhlašuje se manifesty. Také má svého vůdce - André Bretona. Tak ho vyportrétoval ve svých pamětech dobový svědek André Thirion: „Míval podobně jako Hitler grandiózní záchvaty vzteku, dovedl proklínat, měl v sobě jakýsi nejasný mysticismus a sklon šéfovat, který ho nutil chodit v čele, za ním jeho učedníci. Ze Stalina měl potřebu pořádat procesy, odsuzovat a hanobit své protivníky, z Trockého nesnášenlivost a polemickou vervu.“
Kniha má být obžalobou a zároveň pamfletem hodným Bretonovy myšlenky: „Pravda vždy jen získá, když se vyjádří urážlivě.“ Její autor tedy představuje Bretona jako obludu, kazatele, puritána, náčelníka směšné sekty, revolucionáře bez revoluce, anarchistu vyzývajícího ke střelbě do anonymního davu lidí, zmateného okultistu a ještě v mnoha dalších, většinou nelichotivých podobách. Také ovšem jako člověka upadajícího do stále větších pověr a bludů, jenž v roce 1942 dovršil „sci-fi“ teorii o „Velkých neprůhledných“, tedy nehmotných bytostech z ektoplazmy, které žijí mezi námi. Jak může tento teoretik surrealistické revoluce slučovat v sobě „vědecké“ marxistické myšlení s myšlením magickým a vírou v okultismus? Asi mohl, neboť se stal protoENGINEm náčelníka, „u kterého má záliba v ovládání přednost před znalostmi a důsledností“.
Marxismus vs. okultismus
Jean Clair ovšem také dokládá, že surrealismus ve své vazbě na okultismus nebyl jediným avantgardním hnutím: dávno předtím se zakladatelé abstrakcionismu (Kupka, Mondrian, Kandinský, Malevič a další) poučovali u „vědců ducha“, antropozofů, teozofů i spiritistů. Surrealismus právě naopak a zvláště ve svých začátcích je „romantickým pokusem o obnovení kouzla ztraceného ráje“, prorocké hnutí, které na rozdíl od ostatních avantgardních směrů vystřízlivělo z ideálů pokroku a techniky. Surrealismus jako by nikdy nezestárl a je stále mladý svým hlásáním potřeby revolty a ještě víc: stal se pojmem. Vše neobvyklé, záhadné a neustále překvapující je označováno jako „surrealistické“. Surrealismus je „poslední avantgardou“. V dějinách moderních uměleckých směrů je surrealismus zcela výjimečný již tím, že postrádal výtvarnou jednotu. Poučky, zásady a metody měl impresionismus, expresionismus i kubismus: ideologickému surrealismu chyběly. Jean Clair pokládá otázku: „Existuje vůbec surrealistické umění?“ A něco podezřelého mu zní již v názvu, tedy ono „sur“, něco, co je nad míru obyčejné reality a také obyčejného člověka a spíše směřuje k vizi nadčlověka. „Namítnete, že surrealistický nadčlověk se od totalitního liší. Je to osamocený anarchista, který pohrdá masami, ale přitom tvrdí, že jejich štěstí svým jedinečným činem předjímá. Přesto má s totalitním nadčlověkem společnou jeho podvojnost: je uhranut jakýmisi předvědeckými pradějinami a okultismem mrtvých.“
Zvláštní pozornost autor věnuje způsobu, jakým surrealisté používali jazyk, především tedy jako nejlacinějšího materiálu sloužícího k prefabrikaci automatických textů: „Nezdrženlivé používám snů, slovních hříček, oslnivých obrazů spíše než rozumu, zvláštní rétorika jazyka, který nikdy neskládá účty, marnotratné a neodpovědné používám slov, to vše, nač nás surrealismus přivykl, nám po půl století bere dech.“
Surrealistické dědictví neodpovědného používání jazyka, který není darem, ale dluhem, kterým jsme povinováni svým předkům, identifikuje autor knihy u intelektuálů levičácké a anarchistické kulturní revoluce roku 1968, jmenuje Michela Foucalta, autora řeči „udivující svojí barokní nádherou“, ale také „řeči, z níž se stal objekt“, a také Jeana Baudrillarda: „Stačily tři generace odkojené surrealismem a Jean Baudrillard uvažuje stejně agresivně jako mladý Aragon, který si představoval zhroucení bílých buildingů na Manhattanu“. Jean Clair upozorňuje především na onen zvláštní způsob nového pojmenovávání věcí a jako stále platný uvádí výrok Alberta Camuse: „Špatně pojmenovat věci znamená zvětšit neštěstí světa.“
Jiří Olič, Lidové noviny, 6. května 2011