Mohlo by vás zajímat

Gombrich. Tajemství obrazu a jazyk umění

Životní sloh

Původní cena: 235 Kč

(rozebráno)

Milena Bartlová

Naše, národní umění

Studie z dějin dějepisu umění

• Číslo publikace: 282
• Vydání: 1.
• Formát: brož., 152 stran
• ISBN: 978-80-87029-60-2
• Rok vydání: 2009
• Edice: Dějiny a teorie umění

 

Recenze: Milena Bartlová: Naše, národní umění. Studie z dějin dějepisu umění

Neobyčejně pracovitá Milena Bartlová trvale politizuje český dějepis umění a umí to jako nikdo jiný. V loň­ském roce vydala souborně devět studií, „které věnova­la v průběhu posledních patnácti let tématu národních charakteristik umění“, a desátou, úvodní, nazvala shod­ně s názvem celé publikace. Některé z těchto studií znamenaly značný badatelský přínos (Německé dějiny umění středověku v Čechách, Život a dílo Josefa Opitze) nebo působí jako zajímavé čtení (Fikce, projekce, rekonstrukce: případ Bruncvík). Sumárně všechny přinesly mnoho pozoruhodného, ale také polemického. Zaslouží kritický ohlas.

Cílem autorky bylo „upozornit na skutečnost, že výsledky studia generací našich předchůdců [myšleno zejména českých historiků umění] je nutno číst kritic­ky a poučeně“ - vzhledem k jejich zjevným a hlavně skrytým projevům (českého) rasismu a nacionalis­mu (Takzvané slovanské rysy českého středověkého malířství z hlediska rasismu a marxismu-leninismu). Podrobně analyzovala zejména dvě „kontaminace“: 1. Etnické zdůvodňování typických výrazových pro­středků - „tvarových konstant“ - středověkého umění na dnešním území České republiky, konkrétně jeho rustikalizaci a lyrismus, „dokazování bytostné českosti krásného slohu kolem roku 1400 jeho údajným měk­kým projevem a lyrickým výrazem“. Nebezpeční autoři: V. V. Štech, Vojtěch Birnbaum, ovšem hlavně Václav Mencl; současné zastánce etnické podmíněnosti českého umění Milena Bartlová nejmenovala (existují vůbec?). Historická podmíněnost těchto interpretací, rozhodu­jící zejména v případě knihy Václava Mencla Česká architektura doby lucemburské napsané těsně po válce, zůstala stranou. 2. Proklamování „slovanských rysů českého stře­dověkého malířství“ a vypichování jeho vztahu k By­zanci - tedy k Východu. Inkriminováni: Albert Kutal (má být odpovědný za „dobovou národní psychologii“), Jaroslav Pěšina (Kutáleni prý ovlivněný), Karel Stejskal a jako extrémní případ Rudolf Chadraba. Zde Milena Bartlová historické pozadí zmínila - obskurní: v koneč­ných důsledcích měli zmínění historici umění působit ve službách ideologické paroly „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“.

Pozastavuji se nad tím, jak ostře Milena Bartlová píše o českých historicích umění a jak se naopak rela­tivně smířlivě vyjadřuje o některých zahraničních kole­zích a kolegyních evidentně spojených s německým nacismem. Na mysli mám především výklad našeho středověkého sochařství rané lucemburské doby od Hildy Bachmannové z roku 1943 (Gotische Plastik in den Sudetenländern vor Peter Parter, na obálce jako Gotische Plastik in Böhmen undMähren vor Peter Parter). Nobles­ní Albert Kutal po válce autorku neinkriminoval, věno­val se pouze věcným otázkám, které tato známá histo­rická umění účelově pokřivila. Na rakouské straně se s ideologicky zatíženým výkladem Hildy Bachmannové v roce 1956 kriticky vyrovnal Gerhard Schmidt (t 3. 4. 2010, aniž se od nás dočkal poděkování). O údajné umělecké podřízenosti českých zemí Rakousku v první polovině 14. století Schmidt napsal: „Nun wird es in letzter Zeit immer deutlicher, daß diese Vorstellung in vielen Punkten einer Korrektur bedarf... Vielmehr beziehen beide Gebiete ihre Anregungen gleichermaßen aus verschiedenen westlichen Zentren und verarbeiten sie durchaus selbständig...“ Závěr zdůvodnil odkazem na rukopisy Elišky Rejčky, Pasionál abatyše Kunhuty, Vyšebrodský cyklus a skulptury kolem Madony z Michle. V samém Německu etnické stanovisko nedávno překvapivě aktu­alizovala kniha Volkera Gebharda, Das deutsche in der deutschen Kunst (DuMont 2004, 511 stran textu, mnoho textu věnováno umění na území Čech). Milena Bartlová její problematický obsah (srov. recenze Suddeutsche Zeitung, 5. 10. 2004, a Frankfurter Allgemeine Zeitung, 26. 11. 2004) krátce zmínila, diskutovat s autorem má někdo jiný.

Co se týká samého Alberta Kutala, zřejmě vůbec největší osobnosti české uměleckohistorické medie-vistiky, zevšeobecnění Mileny Bartlové vede k velké nespravedlnosti. Implicitní závěr, že Albert Kutal ve svých spisech podporoval komunistickou orientaci na Sovětský svaz, nelze přijmout ani náhodou. (Doporu­čuji, aby brněnská katedra uskutečnila záměr Jiřího Kroupy svolat konferenci o díle a významu Alberta Kutala. Chybět by neměl referát o tom, jak „norma­lizátoři“ zakázali Kutalovi pokračovat ve vysokoškol­ských přednáškách a jaký podíl na tom měl Vilém Nový, jenž Kutala předtím marně vyzýval, aby spolu v Brně obnovili činnost „Levé fronty“. Pronásledování Alberta Kutala se pak jevilo i pro okolí natolik nebez­pečné, že do redakce časopisu Umění nakonec nepřišel ani přislíbený nekrolog ...)

Uznání zaslouží, že se Milena Bartlová začala více zabývat specifickými otázkami středověkého umění na Moravě (ve skriptech Průvodce studiem dějin středově­kého výtvarného umění z roku 2003 této problematice věnovala osmnáct řádků). Zatím tak činí pouze fakul­tativně a tam, kde lze dopředu očekávat spíše nega­tivní závěry (Je Znojemský oltář rakouský, německý, český nebo moravský?“, a „Moravský krásný sloh?). Za výchozí dílo zkoumané otázky „moravského krásného slohu“ zvolila na první pohled „česky“ vyhlížející Pietu z kostela sv. Michala v Brně, kupodivu nikoli svébyt­nější, skutečně vynikající a pro zahraniční spojitosti cennou Pietu v brněnském kostele sv. Tomáše - navíc ještě vysoce pravděpodobně dílo Jindřicha Parléře ve službách markraběte Jošta.

Recenzní poznámku vyžaduje i úvodní studie Naše, národní umění. Zde Milena Bartlová kriticky reflektovala mimo jiné teoretické zaměření Dějin české­ho výtvarného uměni Od počátku do konce středověku z roku 1984 - naprosto aktuálně.V současnosti probíhá diskuse o podobě nových akademických „Dějin“.

Zcela oprávněné jsou ty námitky Mileny Bartlové vůči teoretickému zaměření stávajících Dějin českého výtvarného umění, jež je kritizují za ahistorické chápání teritoria českého státu. I zde je však třeba přihlédnout k politické situaci, za níž akademické dějiny vznikly. Proklamovaný leninský internacionalismus a právě kolem roku 1980 vrcholící normalizace by nepřipusti­ly zahájit programový výzkum kulturní expanze čes­kého státu na území tehdejší Německé demokratické republiky a Polska. Na nedávno realizovaný projekt společného česko-polského zkoumání českých vlivů ve Slezsku (Slezsko - perla v české Koruně) nebylo tehdy pomyšlení. Před rokem 1989 by nemohla vzniknout ani nedávná studie Jiřího Fajta Brandeburg wird böhmisch.

Za hlavní Milena Bartlová považuje otázku konti­nuity našeho umění_; „něco, co umožní spojit jednotlivé události či umělecká díla v celek, který se dá smysluplně vyprávět“. Podle jejího názoru je ve stávajících „Ději­nách“ „touto spojující linií či půdorysem příběhu ... čes­ká národní příslušnost umělců a jejich publika, a tím se rozumí tedy i umění samotného“. Nicméně vážně pochybuji, že autorka správně abstrahovala motivaci autorů této velké práce. Textová analýza to nepotvrzuje. Spojovacím, a už vůbec ne hlavním motivem akademic­kých Dějin českého výtvarného umění nebylo hledání či vyzvedávání „českého umění“ v etnickém smyslu. Vedoucí čeští historici umění po roce 1969 už nereago­vali na názory rakouských (německých) kolegů, kteří za první republiky a během války gotické umění Čech a Moravy parcelovali v duchu německého nacionalis­mu podle vykonstruovaného kontextu podunajských (tj. zejména rakousko-bavorských) a slezsko-pruských vlivů. Hlavní motivace a spojovací linie všech svazků Dějin českého výtvarného umění spočívala - za norma­lizace z pochopitelných důvodů bez pojmenování - ve zkoumání vztahu našeho umění ke kulturně vyspělejší západní a jižní Evropě, v analýze jednotlivých děl nebo vývojových etap, jimiž umění na území Čech a Moravy překonávalo předchozí stylové zaostávání a ve vyzve­dávání těch děl, která znamenala tvůrčí přínos v rámci širších evropských souvislostí - bez ohledu na etnický původ jeho tvůrců. Odpovídala pocitům českých histo­riků umění v ekonomicky a kulturně zaostávající zemí za železnou oponou. Otázka nyní zní, jaká má být moti­vace nových „Dějin“ za dnešní, zcela nové společenské situace České republiky v Evropské unii. Milena Bart­lová jako první zahájila diskusi na toto téma.

Ivo Hlobil
ÚSTAV DĚJIN UMĚNÍ AV ČR, V. V. I., PRAHA

Ivo Hlobil, Umění art LVIII/2010

« Anotace knihy