Mohlo by vás zajímat

Hrdinové

Poslední Habsburkové

Původní cena: 235 Kč

Cena: 235 Kč

*) povinné údaje

(skladem)

Jiří Gruša

Beneš jako Rakušan

• Číslo publikace: 331
• Vydání: 1.
• Formát: brož., 152 stran
• Překlad: Jiří Gruša a Mojmír Jeřábek
• ISBN: 978-80-87474-12-9
• Rok vydání: 2011
• Edice: Historie, osobnosti, vzpomínky

 

Recenze: Dva „prošvih“. Obou byla škoda

Vstupujeme na obtížný terén, napsal spisovatel a diplomat Jiří Gruša v polovině 90. let na úvod své přednášky Benešovy kapitulace. Tehdy byl Gruša elitním diplomatem státu, který se právě vydal z truchlivých jistot opevněného nacionálně-sovětského skanzenu na cestu po „obtížném evropském terénu“.

První, na koho při takové cestě nově svobodný stát narazil, byli jeho někdejší obyvatelé ně­mecké řeči, kteří okamžitě po­ložili otázku: a co ten Edvard Beneš? Bez ohledu na to, že ony sudetské Němce, jejichž prezidentem Beneš také jednu dobu byl, by i nový český stát spíše raději obešel, onu otázku jen tak obejít ne­mohl.

Nejen český diplomat, ale i český inte­lektuál se chtě nechtě k tomuto jménu musí vracet a musí promýšlet Benešovy činy i nečiny, skutky i neskutky; děje, kte­ré mohl a které naopak nemohl ovlivnit. Neboť Beneš je samozřejmě klíčová posta­va smutného českého příběhu: zasloužil se o stát, který dvakrát „prošvih“, jak Gruša ve svém dalším (podstatně rozšířeném benešovském textu) parafrázuje Švejka - a „obou byla škoda“.

Obnovitel i hrobař
Obou byla škoda, a přitom u vzniku obou Beneš stál. „Bez něj bychom republiku ne­měli,“ pravil TGM, který ovšem neviděl její konce. Beneš je stejně jako s jejím kra­chem v letech 1938 a 1948 spojen s jejím vznikem v roce 1918, respektive se znovu­zrozením v roce 1945. A to jsou děje, které jako Češi vnímáme - a spíše právem - jako pozitivní a vitální.

Kritika Beneše nemůže jít, pokud jde o většinový český názor, za tyto dva roky. Rok 1945 je nesporný, ale i tady zůstalo hadí vejce etnické čistky; a rok 1918, to je sice zánik něčeho, co mohlo existovat i v náš prospěch, ale zároveň je to počátek naší svéprávnosti. A na tu si přece málo­kdo nechá sahat. V tom Beneš je a zůstane kladnou postavou, prezidentem státu, kte­rý byl slušnější a svobodnější, než bývalo v oněch časech v okolí zvykem. A přesto právě on zůstane spojen také s jeho zám­kem. Vedle spoluzakladatele a obnovitele je také hrobařem. Bez jednoho nelze kon­statovat druhé.

Jak se vlastně mohlo přihodit, že po le­tech relativně svobodné diskuse český de­mokratický parlament v roce 2004 odhlasoval zákon, že „prezident Beneš se zasloužil o stát“, když přinejmenším na tragickém konci toho druhého případu - tedy v roce 1948 - má významný podíl? Odpověď je, že pochopitelně nešlo o Beneše, ale o sym­bolické ztotožnění jeho jména s nacionálním skanzenem, kam se český stát opět za­čal raději stahovat.

V tom roce sice vstupuje Česko do Ev­ropské unie, ale „Beneš“, to je naše jistota v evropských mlýnech. Zákon, v evrop­ských poměrech ostatně podivný, nakonec zůstal obojace trčet v záloze, odkud ho lze opět povolat. „Benešův sedmý hradčanský nástupce tento zákon ještě nepodepsal,“ píše Gruša na konci své nové práce. Ale ani ho nevetoval. Vznáší se jako otazník, ze kterého se může opět kdykoli stát vy­křičníkem.

Velký tajemník
Aktuálně vydané texty Jiřího Gruši, kte­rým dal provokativní titul Beneš jako Raku­šan, vznikaly na pozadí této po dvacet let tr­vající cesty tam a zase trochu zpět. Lze si představit, že vznikaly jako rozšíření „bi­tevního pole“, v němž Gruša chtěl hrát roli spíše soudce nebo interpreta než bojovníka jedné strany. Charakteristické je, že je psal původně německy, ovšem z české perspek­tivy, do níž však mohla proniknout i ta ně­mecká či rakouská. Jasněji řečeno: psal to kritik českého nacionálního opevnění, kte­rý zároveň vysvětluje důvody, proč k němu došlo, a přitom hledá, jak jeho hrad­by otevřít či přímo demontovat, což je lep­ší než je nechat ostřelovat třeba i špinavý­mi zbraněmi.

Ano, dr. Edvard Beneš se opravdu zasloužil o stát! A to hned dvakrát. Stejně tolikrát se ale zasloužil také o jeho zánik.

Svou benešovskou lekci psal zároveň jako literát zvláštního druhu a stylu, takže jsou svým jazykem dílem i napůl básnic­kým, což může „sušeji“ založeného čtená­ře i dráždit. Proniká do nich autorova etymologická mánie, jež ráda ve slovech, a jménech zvlášť, vidí fátum a nomen omen, byť by i byly trochu krkolomné: hned v první větě poučí, že Beneš je počeš­těný Benedikt, což znamená blahořečený, ale coby dialektik hned poznamená, že má­lokomu se tak zlořečilo, jako tomu „menší­mu mládenci z Kožlan“.

O kousek dál vyloží etymologii jména Eduard, později trochu upraveného na Ed­vard, což znamená strážce pokladů. A hned pokračuje v produkci asociací, kte­ré ho samozřejmě přivedou k pojmu „boh-misches Dorf“ a pak dál k širší rakouské vlasti, kam patřilo také město Braunau na Innu, kde se, do poměrů docela podobně skromných, narodil Benešův největší rival, jistý Hudla, což není nikdo jiný než dost ur­čitý A. H. A tak dále. Čtenář Grušových plné beletristických textů ho v této práci skoro historiografické dobře poznává.

Esejisticky pojatý text plný odboček a metaforických pojmenování postupně směřuje k tragicky pojatému obrazu člově­ka, který nebyl velkým politikem či mysli­telem, ale byl „velkým tajemníkem“ při velké věci národa. Ve spojení s opravdový­mi tvůrci a státníky (TGM, Churchill) slou­žil jako dokonalý naplňovatel a vykonava­tel jejich záměrů; v letech své „samoty, 1935-1938 a 1945-1948, degradoval sám sebe i Čechy“.

Gruša píše v předmluvě, že jeho úmys­lem bylo něco jako vytvořit Benešův psychogram, tedy portrét jeho vnitřního zalo­žení a pohnutek. Asi těžko bychom přitom v tak vysoké pozici našli tak na první po­hled málo atraktivní objekt zkoumání. Muž pilný, nadaný, spořádaný, za všech okolností střízlivý, „milující rozbory a věty plné odboček“. Téměř zcela postrá­dající charisma, ale nepochybně budící i jis­té sympatie. Jak píše Gruša: „Nemiloval pa­tos, ale ukolébávání.“

Miloval samozřejmě také politiku, která mu byla složitou spletí závazků, intrik, kom­binací a početních úkolů má dáti - dal. K ně­čemu se pochopitelně toužil a potřeboval přimknout a někomu musel sloužit. Co jiné­ho se mohlo nabízet než národ? Ten ztotož­nil s českým státem, což je i jeho největší výtvor a dědictví, jemuž však obětoval i smysl onoho útvaru.

V moskevské rakvi
S TGM jej zakládali jako stát mnohonárod­nostní a samozřejmě demokratický; na Be­nešově konci už byl jen stát jednoho druhu národa, Čecho-Slováků, a totalitní k tomu. V posledních měsících svého života, kdy se diktatura, k jejímuž zrodu přispěje, staví k dílu, jen nečinně a mlčky přihlíží: nemoc­ný a zlomený muž, jehož dílo už živořilo a umíralo svým vlastním životem. Na této cestě se tato kdysi kulturou a mentalitou středoevropská země vydala na Východ, kde i Beneš po zkušenostech s nespolehli­vým Západem hledal mocného ochránce svého plánu. Našel ho, a toto objetí trvalo dalších čtyřicet let.

Co to všechno má společného s Ra­kouskem a proč „Beneš jako Rakušan“? Gruša to vysvětluje ne moc přesvědčivě jako druh Benešovy „nenávistné lásky“ k Austrii, v níž se - v širším smyslu - narodil, jako ostatně všichni dospělí lidé jeho času.

Touha zničit Rakousko jistě nebyla jen touhou specificky Benešovou, ať si o tom myslíme cokoli. Faktem je, že Českosloven­sko - byť republika - zdědilo mnohé rysy monarchie. A rozhodně mu to nebylo jen k neprospěchu, i když heslo „odrakouštit“ provázelo od samého začátku její lepší éru. Ostatně TGM tím myslel něco jiného, než se obvykle míní: nikoli zbavit se „Rakuša­nů“, ale naučit se mít svůj stát vlastní, být k němu loajální, nechtít z něj jen cosi urvat - v tom nejsme daleko ještě ani nyní.

Jenže malé „Rakousko-Uhersko“, jímž „Československá říše“ do jisté míry byla, mizelo stejně, jak mizely její „rakouské“ rysy, především multietnicita. Gruša v me­tafoře, jíž je nutné správně porozumět, píše, že Beneš ve snaze nalézt „recept na její záchranu, dostal moskevskou rakev“. Do ní pochoval poslední zbytky „staré říše“, včetně toho, co z tohoto státu činilo stát středoevropský. Státní pohřeb byl už v jiné režii. Říšsky sovětské. Nedá se nic dělat, o tohle se dr. Edvard Beneš zasloužil také. Zatímco Rakousko, byť zmenšené v malý stát, mohlo jít svou, docela úspěš­nou cestou, my se vydali na Východ. Zčás­ti tam vězíme dosud.

Elegie
Grušovými silně inspirativními zdroji byly jistě eseje rakouského historika s českými kořeny Willyho Lorenze (1914-1995), je­hož texty, sebrané do českého výboru pod názvem Dialog s českou zemí (2002), mo­hou být čteny jako láskyplné elegie za stá­tem, který dvakrát „prošvih“ i jeho spolu­tvůrce dr. Edvard Beneš.

Tam, kde je Gruša ironický a sarkastický, je Lorenz hořce melancholický. V obou pří­padech totiž píší o zemi, které byla škoda.

JIŘÍ PEŇÁS, Lidové noviny 7. května 2011

« Anotace knihy