Zajatkyní Stalina i Hitlera
Svět v temnotě
- Číslo publikace: 339
- Vydání: 1.
- Formát: váz., A5, 408 stran
- Překlad: Lenka Šedová
- ISBN: 978-80-87474-16-7
- Rok vydání: 2011
- Edice: Historie, osobnosti, vzpomínky
Recenze: Opožděné svědectví
Historická lekce
Tahle kniha měla česky vyjít už dávno. Vzpomínky Margarete Buber-Neumannové Zajatkyní Stalina i Hitlera patří od svého vydání v německém originálu v roce 1949 k hlavním příspěvkům do diskuse o spřízněnosti nacismu a komunismu.
Margarete Buber-Neumannová se narodila v roce 1901 v Postupimi. V polovině 20. let vstoupila do německé komunistické strany, kde poznala i svého druhého muže, předního funkcionáře Heinze Neumanna. V roce 1935 s ním odjíždí do Moskvy. O dva roky později zatýká Neumanna NKVD, několik měsíců nato je zastřelen, což se však jeho žena dozví až po válce. Ji samu zatknou o rok později a odsoudí ji na pět let. Do konce roku 1939 je vězněna v Karagandě, jednom z táborů Gulagu v Kazachstánu. V únoru 1940 ji Sověti - po paktu Molotov-Ribbentrop hlavní spojenci nacistů - předají spolu s dalšími vězněnými německými komunisty gestapu. Do roku 1945 je pak Margarete Buber-Neumannová vězněna v koncentračním táboře v Ravensbrücku.
Jako jedna z prvních Margarete Buber-Neumannová napsala, že sovětské koncentrační tábory se od těch německých neliší
Tolik rámec životního příběhu, na rozdíl od milionů podobných se šťastným koncem: Margarete Buber-Neumannová obojí věznění přežila a dožila se 88 let. Navíc vydala svědectví, které bylo ve 40. letech, když poprvé vyšlo, velmi důležité: jako jedna z prvních upozornila na to, že sovětské koncentrační tábory, v nichž tou dobou živořily miliony lidí, se od těch německých neliší. Dnes banalita, ale tehdy odvážné tvrzení. Když ve stejném roce jako vzpomínky Margarete Buber-Neumannové vychází ve Francii překlad knihy sovětského přeběhlíka Viktora Kravčenka Zvolil jsem si svobodu, spustí proti němu komunistický tisk difamační kampaň, která vede až k soudnímu procesu, v němž Kravčenko vítězí také díky svědectví Margarete Buber-Neumannové.
Nacistické a komunistické tábory se sobě podobaly, kniha ale dobře ukazuje, že mezi oběma koncentráčnickými systémy byly podstatné rozdíly dané národními specifikami i charakterem obou režimů. Během velké čistky konce 30. let byli v Sovětském svazu zatýkáni nikoli skuteční odpůrci režimu, ale z velké části komunistické kádry. Gulag byl primárně ekonomický projekt, vyhlazování bylo jeho vedlejším účinkem. S člověkem bylo zacházeno s asijskou krutostí, životní podmínky vězňů byly pravděpodobně horší, než měli starověcí otroci.
Když byla Margarete Buber-Neumannová převezena do Ravensbrücku, zažila civilizační šok: jako první jídlo dostala sladkou kaši se sušeným ovocem, velkou porci bílého chleba, kus salámu, margarín a lžíci sádla. Táborový barák jí oproti zemljankám v Kazachstánu připadal jako „úplný palác": byly zde stolky, skříňky, a dokonce splachovací záchody! Na konci roku 1944 to však již v Ravensbrücku vypadalo jako v Karagandě, včetně toho, že hlavní funkcí tábora bylo dodávat otrokyně na práci do průmyslu. V německém táboře nehrozila tolik smrt podvýživou, vyčerpáním či v důsledku epidemie, vězeňkyně však byly - přestože nešlo primárně o vyhlazovací tábor - vystaveny sadistickému násilí dozorců a systematickým likvidačním akcím. Zcela bez jakéhokoliv slitování byly třeba utráceny všechny děti, které se v táboře narodily (jednou z kategorií vězeňkyň byly „milky", ty, co se provinily zakázaným stykem s příslušníky „méněcenných ras").
Tahle kniha měla opravdu vyjít už dávno. Také proto, že obsahuje svědectví o posledních letech života autorčiny táborové přítelkyně Mileny Jesenské. Později jí věnuje celou knihu.
Petr Zídek, Orientace, 3. 10. 2011