Poezie

Zobrazuji všech 11 výsledků

  • Hlas Země

    Kniha poetických pohádek o přírodních cyklech, které ovlivňují svět. V každém cyklu je skrytý živel a v každém živlu jedna malá víla.

    199.0  159.2 
  • Neklid úklidu – úklid neklidu

    Milé hvězdy mi brnkají na nervy: Co se má stát – asi se stane…
    V průběhu vzteklých úklidů
    úprky odhodlané…

    199.0  159.2 
  • Těším se, ale nepřijdu

    Úsporná a sebeironická poezie Gabriely Štrynclové. Její pohled je pronikavý, úsměv skeptický, chechtot trochu ďábelský, pointou je paradox.

    199.0  159.2 
  • Opadané listy platanů

    Abgefallene Blätter der Platanen

    Terezie Radoměřská (1969), studovala historii, český jazyk a později teologii na Karlově univerzitě v Praze. Žije v Praze a ve Vídni. Je autorkou úspěšné knihy pro děti a rodiče Vánoce pro Kočku.

    Dvoujazyčná česko-německá sbírka veršů inspirovaná japonskými haiku vznikla v době pětiletého pobytu autorky v Berlíně.

    145.0  116.0 
  • Karel Kapoun

    Básník

    Výbor z díla básníka Karla Kapouna (1902–1963). Kniha obsahuje nejen básně, ale i dobové fotografie, výstřižky z novin, kresby, plakáty, dopisy, a jiné dochované materiály.



    „Kapoun je básník nezvalovsky konkrétní obraznosti. Je v něm básník moravsky brutální a zdravé vnímavosti a smyslovosti. Básník všeobjímající něhy, jež dá ožíti v básni mýdlu, molu, pecce, sirce, všem všedním a šedým věcem života. Kapoun je velmistr metafory a zvláštní něžné filosofie, která se usmívá a nadlehčuje životu křídla.“ 
    – Milan Kundera

     

    „Chtělo by se mně vzpomínat i připomínat. Někde bych se chtěl i omluvit, někde zase ne. Hodnotit? Kdo o to stojí, ani mrtvý ne. Ten teprve ne. Smrt je stručná věc, skoro tečka, důvěrná kamarádka verše. I tato knížka posledních básní, nad kterou se už oči autora nepotěší, která už nebude provázena jeho úzkostí před čtenářem a sebou samým, je tečkou za dílem. Mrtvým se nemá lhát. Chtěl jsem napsat popravdě, jak jsem měl Kapouna rád. S výhradami a moc.“ – Jan Skácel

    295.0  236.0 
  • Kdo v slunci chodí

    Schopnost zachytit krásy všedních okamžiků a hluboce je znovu a znovu a jinak prožívat, zakořeněnost v české kultuře a především v české krajině, citovost i etický rozměr, v průběhu let postupně vzrůstající reflexivnost – tak by se snad dala stručně zachytit podstata jejích veršů, ať už vznikaly před desítkami let, v dobách básnířčina mládí, anebo dnes po dlouhém (a samozřejmě někdy nelehkém) životě.

    – Daniela Lehárová


    HORKO

    V střelnici světa, přesně vprostřed terče,
    v kapradí, v trávě či v písku nad řekou
    leží si tělo, zpocené a nahé,
    všemu blízko a všemu daleko.

    Nebesa, sytě modrá, ta mu hrají
    píseň, která je tichem zbrocená.
    Pod víčky chodí krotcí dravci
    a občas očichají holá ramena.

    Duše ví o nich, ale nehlídá je,
    plíživé tlapy jí teď nevadí.
    Zapomněla na trvalý svár s tělem
    a podřimuje v krajkách kapradí.

    Když duše spí a mlčí, tělo odpustí jí
    večerní úzkost, málem nenávrat.
    V střelnici světa, přesně vprostřed terče
    chce nyní uzrát, jak jablko zrát.

    Dřímotná duše a veselé tělo,
    jímž do všech pórů slunce proniká,
    příměří slaví, horko obrůstá je
    jak hořká zlatožlutá arnika.

    195.0  156.0 
  • Slzy věcí

    Výbor z tvorby

    Josef Suchý (1923–2003) bývá označován za básníka domova a smíru, za autora básní hlubokého křesťansko-humanistického étosu, poezie tiché tonality, opravdovosti a čistoty. Těžiště jeho tvorby spočívá ve výrazově úsporné a metaforicky neokázalé meditativní lyrice, pevně spjaté s hlubokou zakotveností v rodném kraji Vysočiny. Ve svých verších se obrací k základním životním hodnotám, které nalézá v přírodě, v rodině, mezi blízkými lidmi, uprostřed všednodennosti.

    245.0  196.0 
  • Oh!

    Výbor z poezie z let 1985–2012

    Ilustrace Marian Palla

    Poezie Milana Ohniska je rozpolcená stejně jako její autor. Klesá do nejtemnějších hlubin lidského tělesna i duchovna a vzápětí se v triumfálním orgasmu imaginace vymršťuje vysoko nad ně. Sex, absurdita, všudypřítomný neklid – to vše viděno z (dvoj)ohniskové vzdálenosti a filtrem slovotvorných eskapád. Černé a růžové brýle nasazené naráz. Náraz. Marast. A zase zpátky.
    Předkládaný výbor obsahuje kromě básní ze všech šesti oficiálně vydaných samostatných sbírek také texty z exilové sbírky Přiznání (1985–1987), vzácného soukromého samizdatu s názvem Detox (1985–1999), kolektivní Býkárny (napsané s Ivanem Wernischem a Michalem Šandou) a také textů dosud nikde nezveřejněných.

    195.0  156.0 
  • Prokletí na básníky

    Polští prokletí básníci druhé poloviny 20. století

    Výbor z polských „prokletých“ básníků druhé poloviny dvacátého století, autorů u nás dosud knižně nepublikovaných. Autory tohoto výboru spojují jak jejich životní osudy, tak poezie, která se v době, ve které vznikala, vymykala z rámce oficiálně přijímaného způsobu psaní. Náš výbor přináší básně pěti autorů, z nichž jsou v polské literatuře velkými jmény především Andrzej Bursa a Rafał Wojaczek. Poezie Rafała Wojaczka začíná v posledních letech vzbuzovat značný zájem i v českých literárních časopisech a jeho verše přeložila řada českých básníků. V Polsku jsou Bursa i Wojaczek legendami, ke kterým se vztahuje každá nastupující generace čtenářů pro jejich vzdor, rebelství a ironický odstup od společnosti. A ovšem pro jejich životní osudy, oba žili velmi nekonformně a buřičsky. Legendu z nich ale udělala především jejich smrt — oba básníci zemřeli v pětadvaceti letech, Andrzej Bursa na srdeční vadu, o které nevěděl, Rafał Wojaczek ukončil svůj život sebevraždou.
    Dalšími „prokletými“ básníky v této knížce jsou Jacek Bierezin, Ryszard Milczewski-Bruno a Wincenty Różański.

    165.0  132.0 
  • Vždycky přece někde

    Znenadání vysvitlo slunce.
    Na větvi pavučina s kapkami deště.
    Zářivé propletení neskutečna
    s obyčejností.
    Žít je těžké, ano,
    ale vždycky přece někde se najde
    větev s pavučinou.

    145.0  116.0 
TOP
SLEVA 20% NA VŠECHNY KNIHY POŠTOVNÉ 30KČ