A KDE BYL BŮH…?

345.0 

Číst sedmatřicet výpovědí „přeživších holocaust“ je jako absolvovat skotský střik. Čtenáře nejprve plnou silou zasáhne proud ledové hrůzy, ale vzápětí ho poleje vlna horkosti. Člověk se mimoděk brání chladu těch syrových a věcných výpovědí mužů a žen, kteří přežili. Brzy je ale naopak vděčný, že to všechno, o čem se dozvídá, je „jen“ mrtvá historie a dávná minulost, že jeho samotného ani jeho blízkých se to netýká. Tak zběsilé a nepochopitelné se to vyprávění jeví, tak neuvěřitelné a těžko stravitelné je. A nemylme se, žijí-li ještě ti, kdo si vše pamatují, není to dávno. Je jich jen zlomek, nepatrné množství. Ale jestliže nás ten zlomek výpovědí děsí, jak by na nás asi působily příběhy těch šesti milionů mrtvých?

– – – – – – – – – –

Theodor Wiesengrund Adorno kdysi řekl, že po Osvětimi už nebude možné psát básně. Vykládám si jeho výrok tak, že neobstojí verše, které sice vzývají naději, ale vytěsňují, co nedávno spáchali lidé na lidech. Nejen psát verše, nýbrž žít v době po holocaustu tak, jak se žilo předtím, a nevědět, že byl, znamená nebýt dost člověkem. Svoboda zůstává i nadále naším údělem, ale její sestra-zodpovědnost musí být napříště hlubší, ba zbrojná. – Milan Uhde


V USA i v Evropě vnímám jakési samozřejmé přesvědčení, že události 20. století se už nemohou opakovat. Jenže to je omyl. My nejsme lepšími lidmi, než byli naši předchůdci. Američané v roce 2014 nejsou lepšími lidmi, než byli Němci ve třicátých letech, dnešní Češi nejsou lepšími lidmi, než byli tehdy Rusové. Nejsme ani chytřejší, ani lépe vzdělaní. Jediné, co nás odlišuje, je vědomí o hrůzách 20. století. Proto je pro nás tak důležité na ně nezapomínat. – Timothy Snyder, autor knihy Krvavé země

 


Edice: Formát: , 350 stran Vydání: 1 Rok vydání: 2014

Číst sedmatřicet výpovědí „přeživších holocaust“ je jako absolvovat skotský střik. Čtenáře nejprve plnou silou zasáhne proud ledové hrůzy, ale vzápětí ho poleje vlna horkosti. Člověk se mimoděk brání chladu těch syrových a věcných výpovědí mužů a žen, kteří přežili. Brzy je ale naopak vděčný, že to všechno, o čem se dozvídá, je „jen“ mrtvá historie a dávná minulost, že jeho samotného ani jeho blízkých se to netýká. Tak zběsilé a nepochopitelné se to vyprávění jeví, tak neuvěřitelné a těžko stravitelné je. A nemylme se, žijí-li ještě ti, kdo si vše pamatují, není to dávno. Je jich jen zlomek, nepatrné množství. Ale jestliže nás ten zlomek výpovědí děsí, jak by na nás asi působily příběhy těch šesti milionů mrtvých?

– – – – – – – – – –

Theodor Wiesengrund Adorno kdysi řekl, že po Osvětimi už nebude možné psát básně. Vykládám si jeho výrok tak, že neobstojí verše, které sice vzývají naději, ale vytěsňují, co nedávno spáchali lidé na lidech. Nejen psát verše, nýbrž žít v době po holocaustu tak, jak se žilo předtím, a nevědět, že byl, znamená nebýt dost člověkem. Svoboda zůstává i nadále naším údělem, ale její sestra-zodpovědnost musí být napříště hlubší, ba zbrojná. – Milan Uhde


V USA i v Evropě vnímám jakési samozřejmé přesvědčení, že události 20. století se už nemohou opakovat. Jenže to je omyl. My nejsme lepšími lidmi, než byli naši předchůdci. Američané v roce 2014 nejsou lepšími lidmi, než byli Němci ve třicátých letech, dnešní Češi nejsou lepšími lidmi, než byli tehdy Rusové. Nejsme ani chytřejší, ani lépe vzdělaní. Jediné, co nás odlišuje, je vědomí o hrůzách 20. století. Proto je pro nás tak důležité na ně nezapomínat. – Timothy Snyder, autor knihy Krvavé země

 


 

Jan Jelínek (19.7.1940) vystudoval Univerzitu Karlovu, fakultu žurnalistiky. Jako dítě „buržoazního původu“ se nedostal na FAMU, přestože udělal zkoušky. Stal se tedy pomocným dělníkem v hutích, laborantem, „montérem koleček“.

V šedesátých létech natáčel jako „kameraman dopisovatel“ pro Československou televizi, později režíroval, už jako profesionál, Československý filmový týdeník, kterému se říkalo „žurnál“. V Krátkém filmu Praha zůstal třiadvacet let.

Po celý profesní život psal a věnoval se různým žánrům. Přispíval do novin a časopisů, fotografoval. Vydal několik knih.

Je potřetí ženatý a má dva syny. Žije šťastně na Loučeni, v části zvané Patřín, v kanadském srubu u lesa. V létech 1996 a 1997 ho nadace Stevena Spielberga vyzvala, aby pro ni natáčel rozhovory s lidmi, kteří přežili holocaust. Nabídku přijal a natočil přes padesát rozhovorů. Léta mu trvalo, než se k nim vrátil a zpracoval třicet sedm z těchto svědectví do podoby knihy. Udělal vše pro to, aby výsledek byl čtivý a jasný. Zadání splnil, ba překročil. Čtení je to nejen čtivé, ale také mrazivé, dojemné, nezapomenutelné, mnohdy šokující a neuvěřitelné. Stejně jako osudy těch, kdo se mu svěřili.

TOP