NENÍ SKLADEM

Cesta

245.0  196.0 

Román je kritikou považován za jedno z nejranějších a umělecky nejvytříbenějších zpracování tematiky koncentračních táborů. Přestože vznikal již v letech 1950–1951, je napsán stylem, jenž by se dnes dal nazvat magickým realismem, a právě to autorovi umožňuje, jak si všiml již Heimito von Doderer, „převést nesnesitelný námět do roviny, kde se téměř vznáší“.

„Pamatovat si – to byla jeho životní strategie.“

(Jeremy Adler o svém otci
H. G. Adlerovi)

„Když jsme tam přijeli a vystoupili z vlaku, byla stejná tma jako teď. Byla nekonečná tma, temnější, než kdy může být. Byla tma tak temná, že ji nikdo neviděl. Tak to bylo, i když na vysokých kůlech visely kruté
obloukové lampy a rozhazovaly houževnatou temnotu, až to bolelo…
Tak přece jen nebyla tma. Byla jenom noc, vidět ale bylo. – Ne, byla tma. Nikdo nemohl vidět, my určitě ne; byli jsme oslnění, jenže v temnotě. Ti druzí asi viděli, ale to se neví, i když se to dá předpokládat. A potom jsme šli tmou, vandrování unaveného masa. – A potom nějaký muž… Jenom on byl vidět! Stál tam v celé nádheře a měl ruku. – Má ji pořád. – To je ruka jako žádná jiná. Ukazuje, ta ruka. – Co ukazovala? – Tam… Různě. Do Žabohradů, do Litohořic. Dva směry. Dlouhá cesta.“

Není skladem


Edice: Překlad: Iva Kratochvílová Formát: B5, 208 stran Vydání: 1 ISBN: 978-80-87474-24-2 Rok vydání: 2011

Román je kritikou považován za jedno z nejranějších a umělecky nejvytříbenějších zpracování tematiky koncentračních táborů. Přestože vznikal již v letech 1950–1951, je napsán stylem, jenž by se dnes dal nazvat magickým realismem, a právě to autorovi umožňuje, jak si všiml již Heimito von Doderer, „převést nesnesitelný námět do roviny, kde se téměř vznáší“.

„Pamatovat si – to byla jeho životní strategie.“

(Jeremy Adler o svém otci
H. G. Adlerovi)

„Když jsme tam přijeli a vystoupili z vlaku, byla stejná tma jako teď. Byla nekonečná tma, temnější, než kdy může být. Byla tma tak temná, že ji nikdo neviděl. Tak to bylo, i když na vysokých kůlech visely kruté
obloukové lampy a rozhazovaly houževnatou temnotu, až to bolelo…
Tak přece jen nebyla tma. Byla jenom noc, vidět ale bylo. – Ne, byla tma. Nikdo nemohl vidět, my určitě ne; byli jsme oslnění, jenže v temnotě. Ti druzí asi viděli, ale to se neví, i když se to dá předpokládat. A potom jsme šli tmou, vandrování unaveného masa. – A potom nějaký muž… Jenom on byl vidět! Stál tam v celé nádheře a měl ruku. – Má ji pořád. – To je ruka jako žádná jiná. Ukazuje, ta ruka. – Co ukazovala? – Tam… Různě. Do Žabohradů, do Litohořic. Dva směry. Dlouhá cesta.“



H. G. Adler (1910–1988)
se narodil v Praze, kde také vyrostl a vystudoval muzikologii. Po ukončení vysokoškolských studií pracoval v pražské Uranii. Mezi jeho přátele patřili mimo jiné i Hermann Grab a Max Brod. Po nacistické okupaci Prahy byl v roce 1941 poslán na nucené práce. Roku 1942 byl se svou první ženou Gertrudou Klepetarovou a její rodinou deportován do Terezína a v roce 1944 do Osvětimi, kde jeho žena zahynula. Adler byl transportován do pobočných táborů Buchenwaldu. Po osvobození se v roce 1945 vrátil do Prahy, kde po jistý čas pracoval s Přemyslem Pitterem jako vychovatel dětí, které prošly koncentračními tábory, a také v pražském Židovském muzeu, kde pomohl vybudovat sbírky. Roku 1947 ve snaze uniknout hrozícímu komunistickému převratu emigroval do Anglie. Žil v Londýně, kde působil jako spisovatel a vědec. Jeho rozsáhlá trilogie Terezín 1941–1945. Tvář nuceného společenství (Barrister & Principal, 2008) se stala jedním z klíčových pramenů v oblasti studia holokaustu.

TOP