Jiná modernita

Braque, Beckmann, Kokoschka, Balthus

199.0 

V historiografii výtvarného umění je již delší dobu pociťována nutnost přehodnocení zjednodušujícího vývojového schématu moderního umění. V mnoha publikacích se stále opakují výkladové stereotypy a jednostranný důraz na projevy modernistické avantgardy – vysoce jsou například ceněna a vynášena „rebelská“ díla zpochybňující západní uměleckou tradici a řemeslnou dovednost, jež umělci často vytvořili v mladých letech. Naopak jejich pozdější „zralé“ objevy a zkušenosti bývají většinou opomíjeny či bagatelizovány. Tato tendence je tak silná a všeprostupující, že bude třeba – jak to pregnantně vyjádřil francouzský historik umění Jean Clair – dějiny umění dvacátého století znovu napsat. Kniha Jiná modernita je dílčím příspěvkem k této diskusi. Na příkladu čtyř vyhraněných malířských solitérů se snaží ukázat, že skutečně hodnotná umělecká díla 20. století často nevznikala v hřmotu avantgard, ale naopak tehdy, kdy se přemýšliví a talentovaní malíři odvraceli od módních avantgardních vln, tvořili v tichém soustředění a inspiraci hledali především v bohaté tradici u svých velkých předchůdců. Jak autor dokládá, tito umělci vytvářeli ve svých zralých dílech skutečně jakousi „jinou modernitu“, modernitu paralelní a odlišnou od té, kterou známe z oficiálních dějin umění 20. století. Modernitu ukotvenou v umělecké tradici, ve viditelném světě a v přirozené radosti z krásy a vizuálních prožitků, tedy v kvalitách, na které moderní umění často programově rezignovalo.


Edice: Formát: 376 stran Vydání: 1 ISBN: 978-80-87474-50-1 Rok vydání: 2013

V historiografii výtvarného umění je již delší dobu pociťována nutnost přehodnocení zjednodušujícího vývojového schématu moderního umění. V mnoha publikacích se stále opakují výkladové stereotypy a jednostranný důraz na projevy modernistické avantgardy – vysoce jsou například ceněna a vynášena „rebelská“ díla zpochybňující západní uměleckou tradici a řemeslnou dovednost, jež umělci často vytvořili v mladých letech. Naopak jejich pozdější „zralé“ objevy a zkušenosti bývají většinou opomíjeny či bagatelizovány. Tato tendence je tak silná a všeprostupující, že bude třeba – jak to pregnantně vyjádřil francouzský historik umění Jean Clair – dějiny umění dvacátého století znovu napsat. Kniha Jiná modernita je dílčím příspěvkem k této diskusi. Na příkladu čtyř vyhraněných malířských solitérů se snaží ukázat, že skutečně hodnotná umělecká díla 20. století často nevznikala v hřmotu avantgard, ale naopak tehdy, kdy se přemýšliví a talentovaní malíři odvraceli od módních avantgardních vln, tvořili v tichém soustředění a inspiraci hledali především v bohaté tradici u svých velkých předchůdců. Jak autor dokládá, tito umělci vytvářeli ve svých zralých dílech skutečně jakousi „jinou modernitu“, modernitu paralelní a odlišnou od té, kterou známe z oficiálních dějin umění 20. století. Modernitu ukotvenou v umělecké tradici, ve viditelném světě a v přirozené radosti z krásy a vizuálních prožitků, tedy v kvalitách, na které moderní umění často programově rezignovalo.



František Mikš
(1966) je ředitelem Institutu pro politiku a kulturu (CDK), šéfredaktorem dvouměsíčníku Kontexty, šéfredaktorem nakl. Barrister & Principal. Autor řady statí o malířství 20. století a vztahu moderního umění a politiky. Knižně vydal rozsáhlou monografii Gombrich. Tajemství obrazu a jazyk umění (2008) a sborník Gombrich. Porozumět umění a jeho dějinám (spolu s Ladislavem Kesnerem, 2009).

TOP