Schopnost zachytit krásy všedních okamžiků a hluboce je znovu a znovu a jinak prožívat, zakořeněnost v české kultuře a především v české krajině, citovost i etický rozměr, v průběhu let postupně vzrůstající reflexivnost – tak by se snad dala stručně zachytit podstata jejích veršů, ať už vznikaly před desítkami let, v dobách básnířčina mládí, anebo dnes po dlouhém (a samozřejmě někdy nelehkém) životě.
– Daniela Lehárová
HORKO
V střelnici světa, přesně vprostřed terče,
v kapradí, v trávě či v písku nad řekou
leží si tělo, zpocené a nahé,
všemu blízko a všemu daleko.
Nebesa, sytě modrá, ta mu hrají
píseň, která je tichem zbrocená.
Pod víčky chodí krotcí dravci
a občas očichají holá ramena.
Duše ví o nich, ale nehlídá je,
plíživé tlapy jí teď nevadí.
Zapomněla na trvalý svár s tělem
a podřimuje v krajkách kapradí.
Když duše spí a mlčí, tělo odpustí jí
večerní úzkost, málem nenávrat.
V střelnici světa, přesně vprostřed terče
chce nyní uzrát, jak jablko zrát.
Dřímotná duše a veselé tělo,
jímž do všech pórů slunce proniká,
příměří slaví, horko obrůstá je
jak hořká zlatožlutá arnika.
