Básně Elkana Hayeka propojují témata lásky a milostných vztahů s otázkami transcendentálního rozměru lidské existence, vyjadřují vášně, pokušení, ale také hledání dobra a „správného života“; nabízejí i reflexi významu kultury a zvláště poezie v dnešním světě. Hayek se snaží rehabilitovat některá klíčová slova a pojmy, jichž se dnes tak trochu ostýcháme, nebojí se hovořit o nebi, ráji, lásce, Bohu nebo hříchu. Nemluví o nich však banálně ani moralizujícím tónem, ukazuje je jako přirozenou součást reflexe vlastní existence a staví je do mnohdy překvapivých souvislostí. Za záměrně jednoduchou formou se skrývá meditativní poezie s mnoha kulturními odkazy, v níž lze nalézt vyrovnávání se (často i kritické) se světem a jeho možným tvůrcem, s blízkými, ale především se sebou samým, s vlastními slabostmi, silami a vášněmi. Navenek „nemilosrdnou“ poezií ovšem prosvítá pokora, přijímání a uvědomování si vlastních možností a pocit štěstí. Vědomí pokušení, vášní, podléhání, nedokonalosti lidské existence Hayeka neochromuje a neoslabuje, ani nevede k sebelítosti, právě uprostřed napětí a polemického dialogu se odkrývá básníkova vnitřní síla a ukotvenost. Rozdělování nebe je mimo jiné sbírka o hledání na základě životní zkušenosti, o nalézání hodnot ve světě, v němž se mnohé důležité věci zdají být nenávratně ztraceny.
Básník Elkan Hayek (1964) pochází ze starobylé východomoravské židovské rodiny; jeho pradědeček rabi Elkan Moses Hayek von Gaya, navenek se věnující prosperujícímu obchodu s koňmi, působil v druhé polovině 19. století v Kyjově a v Hodoníně jako neoficiální rabín hlásící se s malou skupinou svých stoupenců k chasidismu. Tato rodinná tradice se odráží i v poezii Elkana Hayeka, v níž ovšem nalezneme také výrazné stopy druhé, katolické větve jeho předků, kteří žili v západomoravské Třebíči.
